3. Česká tradice

Stejně jako zbytek světa se během první poloviny 19.století území dnešní České republiky rapidně změnilo. Průmyslová revoluce nás neminula – naopak, v rámci střední Evropy jsme patřili k těm nejvíce zasaženým industrializací. Malé řemeslné dílny a koňské povozy nahradily velké výrobní haly a železnice. Lidé z venkova se hrnuli za prací do měst.

Česká republika ani Česko se nám tehdy neříkalo. Byli jsme České země a patřili jsme k habsburské říší (a.k.a. Rakousku-Uhersku). Na tomto území táhnoucím se od severní Itálie až po západní Ukrajinu vládli skoro 4 století vousatí Rakušané (s čestnou výjimkou Marie-Terezie), kteří sídlili ve Vídni. Říše se rozpadla po první světové válce v roce 1918, kdy mimo jiné vzniklo Československo v čele se slavným Tomášem Garriguem Masarykem.

Podobně jako v pubertě, kdy se lidem strašně rychle změní tělo, ale mozek nestíhá držet tempo, doslova brutální změny společnosti a ekonomiky nedoprovázely odpovídající změny v oblasti politické. Stát se nestíhal změnit.

Panovník měl pořád neomezenou moc, parlament ani volby neexistovaly, šlechta mohla své poddané nutit k neplacené práci na svých pozemcích a slova jako svoboda, demokracie nebo lidská práva se teprve dostávala do slovníku, ale mluvit o nich veřejně bylo úplně zakázáno, na což dohlížela i tajná policie.

Většina operací tajné služby nevypadala jako ve světě Jamese Bonda. Kníže Metternich, který měl v Rakousku pod palcem kdeco, trval především na tom, aby si mohl přečíst veškerou poštu, která říší projde – což bylo opravdu hodně, vzhledem k tomu, že zde byl poštovní uzel Evropy. Kolik nebezpečných anarchistických či jiných mailů si v reálu před spaním přečetl, se nás neptejte, ale držet “nebezpečné živly” zkrátka se mu celkem dařilo.

Naštvanost lidí se ale nedala držet na úzdě navždy.

Podnikatele štvalo, že měli často větší majetky šlechta, ale nemohli ovlivňovat chod státu a sedět ve vysokých úřadech. Dělníci byli frustrovaní z podmínek, ve kterých žili. A nikdo si nemohl stěžovat, hlavně ne veřejně (v novinách), protože všude vládla tvrdá cenzura.

A tak logicky vypukla revoluce. Shodou okolností nejen u nás, ale prakticky v celé Evropě, kterou v letech 1848–1849 proletěla doslova vlna různých povstání.

Bylo to období politických bouří a pouličních protestů. Na našem území šlo ale úplně o první moderní revoluci!

A úplně poprvé se tu taky řešily dnes už samozřejmé věci: že všichni jsou si před zákony rovni, že vůle občanů je víc než vůle panovníka a že jeho moc má být omezena ústavou a dalšími zákony, nebo že si občané mají volit své zástupce, kteří se pak budou věnovat přijímání zákonů a chodu státu.

Speciálně u nás, protože jsme neměli vlastní národní stát, se řešil taky problém nezávislosti a svrchovanosti vlastního národa (rozuměj: aby to za nás neřídil nikdo jiný odněkud z Vídně).

V rámci této revoluce se z poddaných se stali občané.

Na našem území bylo definitivně zrušeno poddanství i povinnost roboty (nucené a neplacené práce pro vrchnost) a taky byla třeba poprvé založena ministerstva.

Šlechtě to vzalo spoustu práv, ale také povinností (už se nemusela starat o většinu občanů nebo fungování věcí veřejných – to byla starost státu). Staré časy (tedy feudalismus) skončily. Roztočila se ruleta moderny a hlavními výherci byli protentokrát rolníci, státní úředníci a také podnikatelé.

V době revoluce se taky poprvé na našem území formuloval moderní odborový program. Do té doby veřejnost o dělníky příliš nestála. Teď mohli vystoupit na veřejnost se svými požadavky. Ale když říkáme dělníci, myslím tím bohužel opravdu jen dělníky. Dělnice měly pořád smůlu.

Vítězství revoluce netrvalo dlouho.

V padesátých letech 19.století u nás nastal takzvaný neoabsolutismus.

Ústava garantující omezení moci i parlament byly opět zrušeny a lidem bylo znovu zakázáno “kecat do politiky” nebo protestovat.

Na druhou stranu, “true feudalismus” se úplně nevrátil. Státní správá už byla modernizovaná a poddanství zůstalo zrušeno. A především – naplno se rozjel kapitalismus.

Každý den se pokládaly metry železnic, zakládály banky a akciové společnosti. Elity státu (nejmocnější šlechtické rody a nejvyšší úředníci) vysílaly jasný signál: můžete zbohatnout, ale do politiky nám nemluvte.

V představě, že nové ekonomické elity nebudou kromě peněz chtít i moc, se ale neoabsolutismus přepočítal. Po deseti letech padnul a vrátil se parlament. Vláda jednoho muže definitvně zamířila do historie.

Po roce 1860 mohla demokracii a občanská práva nejdřív užívat jen úzká elita movitých mužů. V prvních přímých volbách do vídeňského parlamentu roku 1873 mohlo například volit pouze 6 % dospělého obyvatelstva.

V následujících desetiletích se ale společnost stále rychleji demokratizovala a čím dál tím víc lidí bylo integrováno.

Jedni z prvních na řadě byli dělníci a dělnice: ještě při revoluci 1848 se na ně nahlíželo jako na nebezpečnou lůzu, co nemá co ztratit. Konečně ale začalo všem docházet, že dělnictva bude přibývat – stojí na něm totiž úspěch průmyslu. A tudíž bohatství všech. Rozšíření práv i na ně bylo nevyhnutelné.

Pro začátek bylo dělníkům a dělnicím dovoleno zakládat spolky a vydávat noviny. Zní to jako málo? Po letech cenzury to byla skutečná výhra.

Pohled společnosti na dělníky se otočil o 180 stupňů.

Slavný obraz podobizna kováře Jecha od Karla Purkyněho

Znáte pojem zeitgeist? Ne, nemyslíme ten konspirační dokument, ale německé slovo, které znamená “duch doby”. Jde o přesvědčení, že myšlenky a představy, které jsou v dané době nejsilnější, se promítají do všeho, nebo (pop)kultury. Tak by se dalo nahlížet na obraz Karla Purkyněho “Podobizna kováře Jecha” z roku 1860. Říkáte si, co je sakra zajímavého na obrázku dělníka? No hlavně to, že vidíme dělníka při četbě, neboli intelektuální činnosti – a to poprvé v dějinách českého výtvarného umění. Je to vlastně doklad proměny myšlení lidí – a jejich názoru na manuálně pracující.

Stále ale ještě nevznikl zákon, který by umožnil existenci odborů, legalizoval kolektivní smlouvy, nebo dovolil legálně stávkovat.

Což neznamená, že by se dělnictvo drželo zkrátka…

140. Ano, 140 – zhruba tolik stávek proběhlo na našem území jen mezi lety 1869 a 1873. A to přesto, že snažit se o zlepšení podmínek na pracovišti pořád znamenalo riskovat vězení.

Slova sazeče Jana Bavorského, hájícího se za účast na nelegální stávce, mluví sama za sebe... Co jiného než pocit trapnosti a nespravedlnosti by měla cítit empatická lidská bytost, když se dozví, že za prosbu o důstojnou mzdu se má chodit do vězení?

Stávkování a neustálý nátlak se vyplatily. 7. dubna 1870 je vídeňským parlamentem přijatý koaliční zákon. Přiznává zaměstnancům právo na zakládání “koalic”, což v podstatě znamená odborů. Legalizovány jsou i stávky.

Je to zásadní milník v dějinách humanizace práce. Odbory působící na území dnešní České republiky slaví právě toto datum jako počátek své legální činnosti.

Cílem prvních odborových spolků nebylo vybudovat harmonický a rovnostářský svět pro všechny, ale spíše ubránit postavení nejlépe postavených dělníků a řemeslníků, které ohrožovala mechanizace – i tím, že přiváděla do pracovního procesu spoustu nevyučených, dětí a žen.

Dnes si to umíme těžko představit, ale té v době byly pro mnoho dělníků zvyšující se počty žen v oboru známkou jeho degradace. I proto výdělečné práci žen bránily a tuto agendu převzaly i jejich odborové organizace.

První odbory tak bohužel bojovaly nejen za práva zaměstnanců, ale často i proti těm hůře postaveným, které braly jako svou konkurenci.

Většímu rozvoji dělnického a odborového hnutí také bránila policejní perzekuce, typická pro sedmdesátá a osmdesátá léta 19. století.

Na jaře 1873 pak přišel šok. Naštěstí. Proč naštěstí?

Krach burzy ve Vídni nebo o 135 let později na Wall Street — historie se opakuje a společnost se málokdy poučí na dlouho.

Krach vídeňské burzy spustil do té doby největší světovou hospodářskou krizi. Balonek přefouklý kolotočem půjček, úvěrů a peněz existujících jen na papíře prasknul. Následkem krize zkrachovalo mnoho společností, spousta milionářů přišla na mizinu, zavíraly se podniky a tisícovky lidí byly rázem bez práce.

To nezní moc dobře, že? Jenže hospodářská krize byla tak silná, že otočila smýšlení lidí o funkci státu. Neoabsolutistický stát přál kapitalismu bez přívlastků, o lidi v nouzi se moc nestaral. Po společenské katastrofě roku 1873 ale mnoho politiků i ekonomů argumentovalo, že má stát začít usměrňovat hospodářské i společenské vztahy.

Následkem toho se habsburské Rakousko stalo jedním ze světových průkopníků sociálního zákonodárství. Vznikl úřad živnostenských inspektorů dohlížejících na bezpečnost práce, omezovala se pracovní doba, úplně byla zakázána dětská práce a dokonce byla uzákoněna i státní podpora pro zdravotní a úrazové pojištění.

Doba kolem roku 1900 je si mnohem bližší s tou naší, než s dobou roku 1800 – Václavák se koneckonců taky moc nezměnil

Na přelomu 19. a 20. století byla česká společnost úplně jiná než na počátku 19. století.

Většina lidí už žila ve městech, veřejné osvětlení a byty (aspoň vyšších vrstev) byly poháněny elektřinou, noviny každodenně přinášely zprávy z parlamentu i o skandálech celebrit, ulicemi jezdily tramvaje a první auta a lidé mohli komunikovat pomocí telefonu nebo navštěvovat kina a fotbalové zápasy.

Život už moc nepřipomínal svět rolnických poddaných, králů “z boží milost”, pomalého tempa výroby a starých privilegií z doby okolo roku 1800. Žilo se ve společnosti vrcholně moderní, která se už tolik nelišila od naší současné.

V letech mezi 1890 až 1914 proběhla jedna z největších urbanizačních vln (= přesunů do měst) v dějinách. Do velkých měst přibyla více než třetina obyvatel, někde se počet lidí dokonce až zdvojnásobil. S takovým tempem růstu by v roce 2049 měla Praha zhruba tolik obyvatel jako má teď Berlín. Dovedete si představit, kolik by muselo vzniknout domů, tramvajových trarí, hospod a škol, aby se to zvládlo?

Ve čtvrtstoletí mezi rokem 1890 a vypuknutím první světové války (1914) se politika definitivně stává celospolečenským fenoménem. Mluvit do toho, jak bude společnost a stát fungovat už chtěli opravdu všichni. A poprvé v historii cítili, že na to mají právo. Vyvrcholil tím demokratizační proces, který začal revolucí roku 1848.

Vznikaly politické strany pro různé části populace – podnikatele, sedláky, katolíky, dělníky, rolníky, státní úředníky atd. – a v roce 1907 získali všichni muži starší 24 let právo volit a být volen do parlamentu.

Tehdejší politické strany už trochu připomínaly ty naše. Existovala pravice a levice, socialisté, konzervativci i liberálové. O kus vzdálenější by nám ale bylo tehdejší dělení na strany zastupující české a německé zájmy – až do takzvaného odsunu po roce 1945 bylo obyvatelstvo u nás rozděleno na Čechy (zhruba ⅔) a Němce (⅓ obyvatel). A na přelomu 19. a 20. století byla česká politika vztahem mezi oběma skupinami silně určována.

Ženy se volebního práva dočkaly až po roce 1918 se vznikem Československé republiky.

Tohle je Františka Plamínková. Můžeme jí poděkovat za zrušení celibátu pro učitelky a prosazení hlasovacího práva pro ženy mnohem dříve než jinde ve světě (Švýcarsko 1976? Styďte se, pánové!) Františka byla povahou bojovnice, která se nezalekla ani Hitlera a jeho kohorty a zaplatila za to v roce 1942 svým životem. Františka je opravdová hrdinka. I ty buď jako Františka!

O zrod masové politiky se silně zasloužilo i dělnické hnutí. Od konce 19. století přestává být angažovanost odborech nebo ve (hlavně socialistické) straně záležitostí pár desítek dělníků a stává se to respektovanou činností desetitisíců. Kromě politiky se záležitostí všech stává i kultura a občanská společnost – vznikají knihovny pro dělnictvo, divadla, či sportovní a pěvecké spolky.

Ne vždycky to šlo hladce – tato pohlednice vznikla jako reakce na vylučování socialistických dělníků ze Sokola.

S nově nabitým sebevědomím vycházeli dělníci demonstrovat ještě častěji – třeba za 8hodinovou pracovní dobu. To byl předmět prvomájových demonstrací.

Máte “prvomájový průvod” spojený s nepříjemnou představu pionýrů z minulého režimu? Nejste sami. Ve skutečnosti je ale původ akce v Chicagu, kde na začátku května 1886 stávkovalo několik tisíc dělníků za omezení pracovní doby na 8 hodin práce denně bez ztráty mzdy. Během následných protestů bylo několik dělníků zabito a několik dalších neprávem popraveno. Na jejich památku se od roku 1890 slavil svátek práce a s hlavním požadavkem 8hodinové pracovní doby – a to v každém větším evropském městě.

V době masové politiky se změnila i strategie odborů. Už to neměly být exkluzivní spolky nejlépe postavených dělníků, ale masové organizace pro všechny, včetně nekvalifikovaných dělníků a dělnic.

Tato změna strategie s sebou přinesla i zrod odborových centrál.

Odoborová centrála znamená, že se dělníci a dělnice přestali sdružovat jen v rámci oboru (třeba kovodělníci), města, nebo podniku, ale úplně napříč vším. Těmto “deštníkovým organizacím” se mělo říkat odborové centrály. Misí bylo skrze vzájemnou solidaritu a sdílenou know-how dosáhnout nějlepších výsledků jednání se zaměstnavateli i státem.

1878 založení Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické – první české strany orientující se na dělnictvo
1893 Vznik Říšské odborové komise, první odborové centrály v habsburské monarchii
1897 Vznik Odborového sdružení českoslovanského (OSČ), první ryze české odborové centrály (vymezovala se vůči Říšské centrále, která nezastupovala adekvátně český hlas)
1907 V habsburském Rakousku uzákoněno všeobecné a rovné hlasovací volební právo pro muže: od té doby se obyčejní pracující mohou na našem území podílet na volbách

“Odborové sdružení jest zprostředkovatelem, prostřednictvím jehož silnější odbory slabší mravně i hmotně podporují, odborové sdružení pracuje a napomáhá k zakládání odborových organizací tam, kde tyto dosaváde nestávají a působí k tomu, aby všechno organizované dělnictvo v boji hospodářském společné postupovalo a vzájemně se podporovalo.”

Ze stanov OSČ (1897)

Začátek dvacátého století byl v Evropě naplněn optimismem, že všechno směřuje k lepšímu. Pak ale přišla první světová válka.

Sto let Evropa nepoznala velkou válku. Byl to naprostý šok. Doposavad nejničivější konflikt v dějinách.

Válka přerušila veškeré demokratické tendence, poslance vystřídali generálové, vrátily se fenomény jako hladomor nebo epidemie. Částečně se navrátila i neslavná dětská práce. Muži bojovali za císaře pána, a tak to holt musely odedřít ženy a děti.

Rakousko-Uhersko patřilo v první světové válce mezi poražené. Jeho území se rozpadlo na spoustu nových států. Jedním z nich byla i Československá republika, a.k.a. První republika. Vyhlášena byla 28. října 1918.

Mapa Evropy před a po první světové válce. Všimněte si území Rakouska Uherska.

Nová republika chtěla být sociálnější a spravedlivější. Z toho důvodu (zejména zpočátku) umožnila odborům zasahovat do mnoha oblastí sociální péče a ochrany dělnictva. Narostl počet kolektivních smluv: jen roku 1920 jich bylo uzavřeno 1259 smluv a pokryly téměř milion zaměstnanců! Československo bylo dokonce mezi devíti státy, které se podílely na vypracování ústavy Mezinárodní organizace práce.

Největší odborovou ústřednou zůstalo OSČ, pouze vyměnilo název “českoslovanské” na “československé”.

Rudolf Tayerle, generální tajemník OSČ a socialistický poslanec, zavražděný nacisty v koncentračním táboře

V éře první republiky začaly také ůst počty odborářů a odborářek z nedělnického prostředí. Přidávali se lidé z úřadů i služeb a mimo jiné i umělci.

TOP 5 ZÁKONŮ PRVNÍ REPUBLIKY
(Z HLEDISKA SVĚTA PRÁCE)

Demokratické a sociální ambice první Československé republiky byly bohužel přerušeny globální hospodářskou krizí z přelomu 20. a 30. let, která byla jednou z důležitých příčin celoevropského rozpadu důvěry v demokracii a počátku druhé světové války.

V roce 1933 vyhrála v Německu volby nacistická strana (NSDAP) v čele s Adolfem Hitlerem. Pustili se do demontáže demokratické republiky a kam to všechno dohnali už tušíme.

Kdo nezvedal pravici, tomu šlo v hitlerovském Německu doslova o život...

Ale jak se vlastně dostali nacisté k moci?

Pomohla jim k tomu právě hospodářská krize a pocit ponížení po prohrané první světové válce. Hitler sliboval lidem všemocný lék: obnovení národní hrdosti a nadvládu árijské rasy. Šikovně ukazoval prstem na všechny, kvůli kterým se mají Němci špatně a které je třeba rozdrtit, aby bylo možné vytvořit velkou německou říši. Československo bylo první na řadě.

Hitler a nacisté se pokoušeli oslovit především dělnictvo, zasažené krizí. (NSDAP znamená mimochodem v češtině Národně sociální německá dělnická strana.) Na tomto volebním plakátu z posledních svobodných voleb v březnu 1933 nacisté slibovali dělníkům “práci a chleba”, zatímco socialisté a komunisté jim prý mohli dát pouze “bídu a hlad”.

Co je na tom nejdůležitější? Kdykoli nastane velká krize, má společnost dvě možnosti – poučit se a zlepšit situaci všech, nebo se propadnout do chudoby a zahájit bratrovražedný boj, ze kterého nezřídka vychází vítězně ti, co mluví nejvíc nenávistně.

Nacisté využili toho, že se čeští Němci po vzniku Československa v roce 1918 stali z habsburského “národa number one” druhořadou menšinou. Hitler jim nabízel velkolepý život v říši všech Němců. Pohraniční oblasti Československa, kde žilo německé obyvatelstvo, na to slyšely. A evropské mocnosti, vystrašené po první světové válce, agresivnímu Hitlerovi všemožně ustupovaly, až mu ustoupily úplně.

Na konci září 1938 byla vydána Mnichovská dohoda, kterou příhraniční oblasti v Čechách a na Moravě připadly německé Třetí říši. Tím začala takzvaná Druhá republika, která ale trvala jen několik měsíců.

To byl ale teprve začátek. V březnu 1939 přišel úplný konec Československa. Slovensko se oodpojilo a vyhlásilo samostatný Slovenský štát, přátelský k Hitlerovi. Na české území vstoupila německá armáda a 16. března byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, okupovaný stát podléhající přímé kontrole Třetí říše.

Nacisté měli nadvládu našim územím v podobě Protektorátu až do osvobození v květnu 1945. Nacistická továrna na smrt během tohoto období vyhladila většinu českých Židů a Romů. Tisíce Čechů, kteří se postavili režimu, skončilo svůj život v koncentračních táborech nebo na popravištích. O život příšlo zhruba 350 000 tisíc obyvatel Československa (z toho 270 000 Židů). Období Protektorátu je jednoznačně nejčernějším obdobím českých dějin.

Cílem nacistů nebylo (aspoň ne hned) nás všechny povraždit a do armády jsme se jim jako neárijský národ nehodili. Protektorát potřeboval především sílu a výkon českých továren.

Zejména šlo o strategické obory jako byly zbrojovky, strojírenské továrny nebo automobilky. Na české podniky uvalena německá správa – český management byl sice ponechán ve vedení podniků, fakticky je ale vedli němečtí dozorci a techničtí odborníci. Židovské podniky byly kompletně arizovány – vyvlastněny původním vlastníkům a převedeny na majitele “árijského původu”.

Aby zvítězili ve své “válce proti dobru” potřebovali Němci kovy a výrobní materiály stejně nutně jako marvelovský padouch Thanos potřeboval “kameny nekonečna”.

Jelikož samotné boje neprobíhaly na území Protektorátu, nacistická okupační správa se pokoušela udržovat dojem běžného života. Výkonnost dělníků stimulovali metodou “cukru a biče”.

Těm, co to “moc neřešili” mohlo být docela dobře – protektorátní správa například organizovala podnikové dovolené v nově zřízených rekreačních objektech a pro desetitisíce dělníků to byla vůbec první skutečná dovolená. V podnicích působily orchestry a pořádaly se filmové večery. Běda ale tomu, kdo kladl odpor, nebo válečnou výrobu sabotoval, zpomaloval a podobně. Za to hrozily tvrdé tresty na škále od vězení, přes nucené práce, koncentrační tábory, až po trest smrti.

Svobodné odbory nacistům také nevoněly – a tak je zakázali a místo toho stanovili Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou (NOÚZ). Jejím účelem byl dohled nad dodržováním norem válečné výroby a boj proti odboji v jednotlivých podnicích.

To neznamená, že to odboroví vůdci vzdávali – naopak, bojovali dál a často je to stálo život.

Nacistická říše byla ve střední Evropě poražena na jaře 1945. Obrovskou roli v tom hrála i vojenská síla komunistického Sovětského svazu, předchůdce současného Ruska. Vděčnost vůči Sovětskému svazu pomohla této říši šířit ve střední Evropě svůj vliv – a to i u nás. Sověti osvobodili i Prahu a Československo si zapsali na svůj pomyslný “wishlist”.

Po roce 1945 se navíc plně neobnovila demokratická politická scéna jako před válkou. Hlavním hráčem se stala Komunistická strana Československa (KSČ) a ta měla po sovětském vzoru jasně monopolní tendence – vítěz holt bere vše.

Na jaře 1946 pak komunisté s přehledem vyhráli volby. V únoru 1948 komunisté definitivně převzali veškerou moc ve státě a začali s destrukcí parlamentní demokracie. Na cestě k absolutní moci jim pomohla i podpora Sovětského svazu.

Na dlouhých 40 let se ustavila vláda jedné strany. Volby se sice konaly, ale stalo se z nich divadlo, které jen udržovalo zdání demokracie. Nebyli jsme v tom samozřejmě sami. Svět se rozdělil na západní a východní blok a do toho východního, sovětského, spadaly desítky států, více či méně pod nadvládou Moskvy. Začala takzvaná studená válka.

Oficiálně u nás vládnul socialismus. Ve sféře práce to znamenalo zrušení soukromých podniků. Konkurenci podnikatelů měl vystřídat centrální plánování státu. Vedoucí činovníci KSČ (komunistické strany) označovali nastolení socialismu pod jejich vedením za dokončení snah dělnického hnutí a definitivní vítězství obyčejných pracujících.

Těch se ale samozřejmě nikdo na nic neptal.

Socialistický stát se sám prohlásil za garanta dobrých pracovních podmínek a pro jistotu – podobně jako v případě organizací žen – ochromil veškeré občanské i odborové aktivity zdola.

Svobodný rozvoj odborového hnutí byl znemožněn. Jediným centrálním odborovým svazem se stalo ROH - Revoluční odborové hnutí.

Estetika socialistického realismu (jak se jí říkalo) se do paměti mnoha generací v kombinaci s neupřímými slogany vepsala jako něco falešného, až parodického. Jak působí všechny ty nadšené kombajnistky a slévači na vás?

V roce 1968 došlo k celé společnosti k jakémusi uvolnění – kulturnímu, politickému, ekonomickému. Zdálo se, že takzvaný socialismus by se mohl změnit v ten skutečný – a naslouchat potřebám občanů.

K vlastní činnosti se probudily i odbory. Návrh programu ROH z jara 1968 hovořil o “nové odborové politice”, v jejímž rámci by odbory mohly být opět nezávislé na státu a straně. Z nadvlády jedné strany byla společnost unavená – cílem reformních snah bylo mimo jiné aby byly v jednotlivých podnicích založeny podnikové rady pracujících, které by se podílely na chodu podniků. V podstatě by tak sami zaměstnanci řídili “firmy”, pro které pracovali.

Namísto toho potlačil režim – s pomocí ruské armády – podobné snahy silou. V následujících letech nastalo období takzvané normalizace. Zaměstnanci zápas o znovuzískání svobody a vlastních odborových organizací tentokrát prohráli. V odborech – stejně jako ve zbytku společnosti – na počátku 70. let probíhaly čistky

Jak slábla (ekonomická i politická) síla Sovětského svazu, začalo být v mnoha zemích – včetně Československa – jasné, že doba vlády jedné strany je u konce. Vlna změna dospěla i k nám a vypukla Sametová revoluce.

Odbory se rozhodly ji podpořit vlastní strategií – generální stávkou, která byla vyhlášena na 27. Listopadu 1989 od 12 do 14 hodin. Tři čtvrtiny všech zaměstnanců v Československu na dvě hodiny přestaly pracovat na podporu šestibodového programu studentů a Občanského fóra. Od tohoto dne již bylo definitivně jasné, že vláda komunistické strany padne.

Neprotestovalo se jen v Praze – stávka byla skutečně generální, zde například v Hořicích.