4. Odbory po Sametu

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20.století dostaly komunistické režimy napříč Evropou KO – to už jsme si řekli. Ale jak se to vlastně stalo?

Zhruba od druhé poloviny osmdesátých let se ke kritice aktivistů a disidentů postupně začali přidávat normální lidé. Hnala je jednoduchá myšlenka – pokud má komunismus znamenat ráj na zemi a hojnost pro všechny, proč se mají na Západě ve všem líp? Zatímco na Východě nejsou občas ani běžné potraviny nebo toaletní papír.

Že věci nefungují začali vidět i někteří komunističtí politici a političky. Systém už vlastně dojížděl jen ze setrvačnosti – byl příliš velký a sám sebou vystrašený, aby dokázal rychle zastavit. 

Z komunistické formy vlády zbyly na jejím závěru už jen vyprázdněné symboly jako povinné průvody s povinným “nadšením” a máváním praporků.

V roce 1989 pak začaly socialistické režimy východního bloku padat jako domino. U nás se tomu, co se stalo, říká sametová revoluce.

Proč sametová? Výměna autoritářství za liberální demokracii, ve které žijeme dneska, se totiž obešla bez jediné lidské oběti. Ovšem bez násilí to také úplně nebylo – obušky veřejné bezpečnosti pacifikující demonstrující lítaly vzduchem až až.

Lidé, kteří byli dlouhá ve vězení a nemohli veřejně psát ani vystupovat, se po sametové revoluci najednou dostali do čela státu. Prezidentem se stal spisovatel Václav Havel, který si během doby komunismu za hájení lidských práv odseděl 5 let.

Co to všechno znamenalo pro obyčejné lidi? Euforie, která zavládla doslova na celé planetě se projevila v prohlášeních slavných ekonomů a filozofů o konci dějin – odteď už bude všechno jenom růžové, dalo by se říct.

Francis Fukuyama, americký filosof a politolog, který se tak úplně netrefil.

Podobně to vnímali lidé, kteří na Václavském i jiných náměstích svrhávali na demonstracích režim. Po 40 letech místy kruté a místy úmorné a vyčerpávající diktatury se naše země otevírala světu.

Ve sféře politiky to znamenalo konec vlády jedné strany (KSČ) a obnovení pluralitní demokracie – politického systému, kde spolu politické strany soutěží o hlasy občanů ve volbách a v parlamentu pak zastupují společenské vrstvy nebo názorové proudy, přijímají zákony a řídí celý stát.

Pro ekonomiku byl zásadní konec centrálního plánování a obnovení tržních principů kapitalismu.

Jak ale něčeho takového dosáhnout takřka “přes noc”? Dost těžko.

Proto taky ekonomická reforma měla mnoho složek a trvala celou první polovinu devadesátých let . Majetek státu byl někdy navracen původním vlastníkům, kterým byl kdysi znárodněn (restituce), jindy privatizován (převeden do soukromých rukou). A privatizace probíhala jak prodejem, tak zvláštním systémem takzvané kuponové privatizace, kdy stát za symbolický poplatek prodal lidem “poukázky” za které si mohli koupit akcie různých podniků.

Vrátil se kapitalismus.

Podobně jako v jiných oblastech se v “porevolučním” nadšení nejprve myslelo, že se vše vyřeší vlstně samo a za pár let takzvaně “doženeme Západ”. Hlavně, aby se co nejvíce minimalizovala role státu.

Mělo to však i své stinné stránky. Kromě hospodářské kriminality, která nutně vyklíčila v mezerách, kde nová vláda ještě nestíhala vyrábět adekvátní zákony, se objevily i úplně nové problémy. Začalo být levnější některé výrobky či potraviny dovážet, než vyrábět a mnoho podniků se zavřelo nebo dostalo do problémů. Objevila se nezaměstnanost, která “za komunistů” neexistovala. Skončila regulace cen a nájmů a některé ceny astronomicky stouply. Společnost se začala od základů přeskupovat – jako vždy v kapitalismu, otevírala se cesta nahoru, snadnější byl ale i pád dolů. Devadesátá léta, kdy probíhaly tyto “společenské hry”, stvořila miliardáře i bezdomovce.

Kromě toho, co jsme už zmínili – že bylo třeba vymyslet, jak vlastně prakticky vyřešit všechny ty situace s bankami, podnikáním a penězi – na to bylo třeba taky vymyslet spoustu zákonů. A to trvalo dlouho. A tak byla mnohdy ruka “zločinu” rychlejší než ruka práva.

Největším symbolem ekonomických zločinů devadesátých let se stal Viktor Kožený.

Ekonomika se otevírala také světu. Představitelé československého (a po roce 1993 českého) státu volili různé strategie, jak přilákat na trh zahraniční investory.

Jednou z nich byl příslib nízkých nákladů za pracovní sílu, což v důsledku znamenalo, že jeden z jevů naší ekonomiky se staly nízké mzdy pro pracující. S tímto jevem se bohužel potýkáme dodnes.

Odbory přechod od centrálně plánované k tržní ekonomice samozřejmě podporovaly. Zároveň ale od začátku připomínaly rizika procesu. Liberalizace trhu a privatizace majetku musí být provedena sociálně citlivě – jinak se mohou dostavit velké společenské problémy.

Veřejné mínění podobným “škarohlídským” pohledům ale nebylo nakloněno. Boj s komunismem byl jednou pro vždy vyhrán, dějiny ukončeny, trh bez přívlastků a jeho “neviditelná ruka” měly vyřešit vše. Odbory byly brány jako relikt minulosti, organizace pro lidi, kterým se nechce makat a radši by mávali vlaječkami na prvomájových demonstracích jako “před revolucí”.

Z aktérů revoluce se stávaly symboly a ty, jak známo, patří na triko!

Odbory se skutečně musely zbavit nánosů čtyřicetileté vlády jedné strany a demokratizovat se. Nakročily k tomu už na generální stávce, kterou jsme tu párkrát zmínili.

V březnu 1990 pak proběhl první všeodborový sjezd po pádu komunismu. ROH bylo konečně posláno, kam patří, a založena byla zcela nová odborová centrála s názvem Československá konfederace odborových svazů (ČSKOS), po vzniku samostatné České republiky pak Českomoravská komora (od 1998 konfederace) odborových svazů (ČMKOS).

I když musely odbory “v devadesátkách” bojovat za svou pověst, podařilo se jim mnoho úspěchů. Mezi ty nejvýznamnější patřilo přizvání k připomínkování sociálních zákonů, začlenění do mezinárodních odborových struktur demokratického světa nebo přijetí základních odborových zákonů, jež jsou dnes součástí zákoníku práce.

První polistopadový ministr práce a sociálních věcí Petr Miller hovoří o základní odborové legislativě (Zdroj: Archiv ČT, vysílání dne 4. 12. 1990).

To nejdůležitější ale bylo třeba teprve nastartovat. Sociální dialog. Bylo potřeba úplně nově vybudovat mechanismy, jak spolu mají zaměstnanci a zaměstnavatelé jednat o podmínkách práce.

Z toho důvodu vznikla Rada hospodářské a sociální dohody České republiky, pro kterou se také užívá název tripartita.

Tripartita doslova znamená tři strany (parties). A je to přesně tohle. Setkání tří různých stran, zaangažovaných v jednom problém. Dnes se s tímto slovem můžete setkat i mimo odbory – na základních školách třeba tripartita znamená updatovanou verzi třídní schůzky, kde se potkává rodič, žák i učitel dohromady.

Tato organizace je “nejvyšším orgánem sociálního dialogu a garantem sociálního smíru v zemi”. Co to znamená lidskou řečí? V rámci jednání triparity se vždy sejdou u jednoho stolu:

1. zástupci zaměstnavatelů: těm jde o hospodářský růst a konkurenceschopnost českých firem (rozuměj – o peníze)
2. zástupci zaměstnanců (odborů): ti usilují o důstojné pracovní podmínky (rozuměj – o peníze)
3. zástupci vlády: snaží se o to, aby sociální dialog byl férový, obě strany dosáhly smíru a z jednání vzešly závěry, které zvýší spravedlnost ve společnosti (rozuměj – jde jim o hlasy ve volbách)

Takové dohadování se by mohlo znít jako sobecká přestřelka, jenže ve výsledku slouží jako výsostně demokratický proces, kde dbaním na prospěch druhých dosáhne každá strana i svého vlastního. Firmy chtějí spokojené zaměstnance a stát chce spokojené firmy, které rozproudí hospodářství a neodcházejí do zahraničí – a tak dále.

V polovině 90. let již bylo jasné, že odborové organizace budou i nadále na podnikové, sektorové i státní úrovni stabilní součástí politické kultury České republiky.

Počkat, počkat, počkat – kolik že těch úrovní mají odbory? Zní to trochu jako děj filmu Inception Christophera Nolana – sen ve snu, který se zdá někomu ve snu.

Ve skutečnosti to tak složité není. První je úroveň podniků – zde se odborům říká základní organizace. Zaměstnanci a zaměstnankyně jednoho podniku (třeba výrobny rohlíků) zde jednají o svých pracovních podmínkách se svým zaměstnavatelem.

Občas je ale potřeba se poradit i s kolegy a kolegyněmi z jiných podniků – někteří zaměstnavatelé možná tlačí platy příliš nízko a je dobré mít argumenty, že v jiných rohlíkárnách je to jinak. Z toho důvodů spolu jednají zaměstnanci z jednoho odvětví (celého rohlíkového sektoru) napříč podniky a organizují se do takzvaných odborových svazů, které shromažďují informace z jednotlivých podniků, ale například i základním organizacím poskytují zdarma právní pomoc.

Odborové svazy se pak napříč obory sdružují do jedné velké odborové centrály, která je deštníkovou (zastřešující) organizací pro odboráře všech oborů: čili nejen pekaře rohlíků, ale i zdravotní sestry, učitele, houslistky nebo strojírenské dělníky.

Největší odborová centrála....

...ano, ČMKOS, v současné době sdružuje 31 svazů. ČMKOS je především reprezentační orgán, rozhodovací moc je demokraticky rozložena mezi jednotlivé svazy. Zásady odborové plurality také vedly k tomu, že vedle největší ČMKOS vznikaly i další odborové centrály – nejvýznamnější z nich se stala Asociace samostatných odborů (ASO) založená v červenci 1995. ASO spolu s ČMKOS také zastupuje zaměstnance v tripartitě.

Jednoduché, no ne?

I když si odbory už vybudovaly určité postavení, politická reprezentace poloviny devadesátých let pod vedením Václava Klause se ale pokoušela cíleně umenšovat jejich pozici jako aktéra sociálního dialogu na státní úrovni.

Václav Klaus, ekonom, tenista, milovník Margaret Thatcherové a největší politický fenomén devadesátek, možná vůbec porevoluční doby. Mysleme si o něm co chceme, ale politiku ovlivnil jako málokdo – a přítelem odborů dozajista nebyl. Nejspíš je považoval za příliš levicové, stejně jako snowboard, batůžky, zeleninový salát, nebo láhev s vodou (to opravdu řekl). Zato autenticky pravicové podle něj bylo věřit, že vše vyřeší trh a že neexistují špinavé peníze. I dodnes zůstává Klaus kontroverzní figurou – jako prezident rozdal amnestii tisícům (mimo jiné) ekonomických kriminálníků a v současnosti v institutu, nesoucím jeho vlastní jméno, vydává knihy o neexistenci klimatické změny. Je to vskutku svéráz!

Odborové centrály pobouřilo například schvalování reforem sociálních zákonů bez předchozího projednání se zástupci odborů.

Začala se také ozývat – i z širší společnosti – kritika politiky škrtů. Odbory se postavily do čela protestů proti vládní politice, cž vyvrcholilo demonstrací na Staroměstském náměstí v listopadu 1997, na které se sešlo na 100 000 lidí. Do té doby neproběhl od sametové revoluce větší protest.

Odborová demonstrace na Staroměstském náměstí, 8. 11. 1997. V čele průvodu a na pódiu Richard Falbr, předseda ČMKOS v letech 1994–2002.

Poté, co se odbory takto hlasitě ozvaly, nabyl jejich hlas zase na důležitosti. Na přelomu tisíciletí, v době vlády ČSSD, prosadily odbory důležitá opatření jako zvýšení minimální mzdy, nemocenských dávek nebo platů ve veřejném sektoru.

Zároveň se stále více prosazovalo kolektivní vyjednávání (zaměstnanci vyjednávají o platu jako celek, ne jednotlivě). K roku 2001 pracovalo pod kolektivní smlouvou vyššího stupně, které se uzavírají pro celé odvětví, už asi 735 tisíc zaměstnanců.

K dosažení takto skvělých výsledků stačil sociální dialog, nebylo ani třeba angažovat Sylvestera Stallonea, který si důrazného odboráře zahrál ve filmu F.I.S.T.

Zásadním mezníkem bylo přijetí Zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele v roce 2000. Tento zákon stanovil, že při likvidaci podniků – kterých vlivem ekonomické krize z roku 1998 zásadně přibývalo - musejí na prvním místě dostat zaměstnanci své mzdy. Odbory tak uhájily jednu ze svých nejsilnějších zásad, že zaměstnanci nesmějí nést zbytečné velkou tíhu podnikatelského rizika.

A proč ne? V dnešní době flexibilních úvazků a “zaměstnávání” OSVČ se to bere tak, že zaměstnanec na riziko přistupuje dobrovolně a vlastně mu dává svobodu. Jenže nejjednodušší odpověď na to, proč by neměl zaměstnanec sdílet riziko, že přijde ze dne na den o práci nebo nedostane výplatu, když se zaměstnavateli nedaří, je to, že zaměstnavatel s ním nesdílí svoje vrcholy (když je obrat nečekaně skvělý, zaměsnanci jsou z dělení zisku vynecháni), proč by se tedy měl dělit o své pády.

Politika je jako život – pořád na houpačce.

Podle některých vlád je rolí odborů smutně čekat, jestli s nimi někdo bude mluvit, nebo ne.

Vcelku uspokojivý sociální dialog se sociálně demokratickými vládami na přelomu devadesátých a nultých let tak vystřídalo ochlazením vztahů mezi zástupci odborů a státem v době dvou pravicových vlád Mirka Topolánka (2006–2009).

Topolánkova vize reformy veřejných financí “chudým brala a bohatým dávala” – škrty na straně výdajů totiž doplnila masivními úlevami na daních, které pomohly jen horním procentům společnosti.

Není divu, že si Mirek Topolánek dobře rozuměl s italským mediálním magnátem a politikem Silviem Berlusconim, který byl proslulý mafiánským stylem vládnutí.

Symbolem reforem se staly poplatky za návštěvu lékaře nebo vyzvednutí léku (zavedené v roce 2007). Poplatky vzbudily všeobecné vášně, proti reformě zdravotnictví se ale vyjádřila i třeba Univerzita Karlova. Odbory hlasitě protestovaly a pustily se do demnostrací. Poplatky byly nakonec zrušeny roku 2014.

V letech 2008 a 2009 se začala ve střední Evropě naplno projevovat další finanční krize – tentokrát opravdu silná a globální.

Kabinet Petra Nečase chtěl přikročit ke zmírnění dopadu krize způsobem, který ale opět dopadal pouze na obyčejné lidí. Vláda se pokusila o privatizaci penzijního, zdravotnického a sociálního systému, podezřele při tom ale nahrávala soukromým firmám. Kromě toho stigmatizovala lidi pobírající sociální dávky (zřízením takzvané sociální karty), šikanovala nezaměstnané (museli se pravidelně hlásit na místní poště nebo vykonávat veřejné práce), a také omezovala péči o osoby se zdravotním postižením.

Odbory se i tentokrát postavily do čela odporu proti vládní asociální politice. Zahájily kampaň Otevřete oči a začaly spolupracovat s organizacemi sdružující osoby s tělesným postižením nebo protestními iniciativami, z nichž nejznámější se stala ProAlt.

Protivládní koalice složená z odborů a několika desítek občanských organizací a iniciativ požádala různé protestní akce, z nichž největší byla mohutná manifestace Stop vládě 20. dubna 2012, jíž se zúčastnilo přes 100 000 osob a stala se tak jednou z největších demonstrací v polistopadových dějinách (v současné době je ale již překonaly například demonstrace Milionu chvilek za demokracii).

Odborář z OSSOO během protestu před MPSV (2012).

Odbory však jenom neprotestovaly – představily i vlastní pohled na na hospodářský a sociální vývoj. Odboroví ekonomové prezentovali své vývody v publikaci Vize 2012.

Jak se říká v pohádce, “každá voda nakonec steče dolů – a každá špatná vláda padne.” Takže i této vládě takzvané rozpočtové zodpovědnosti vystavili odboráři a odborářky i nespokojení občané finální STOPku a v roce 2013 extrémně nepopulární “Nečasova crew” podala demisi.

A co dál?

Odborové organizace jsou na našem území součástí občanské společnosti již přes 150 let. A doufejme, že budou i nadále.

Je to dobrý barometr stavu demokracie – kdykoli začne odborům přituhovat, můžete si být jistí, že se stahuje smyčka i nad svobodnou a solidární společností.