1. Proměny světa práce
Od Age of Empires po age of Uber
Několik tisíc let byl svět víceméně stejný. Aspoň z pohledu práce. Lidé se rodili, žili a umírali na stejném místě – nebo nepříliš daleko od něj.
Základem bylo zemědělství – všechno se pěstovalo lokálně pro potřeby místní komunity.
Za podobná privilegia si my dnes musíme připlatit. Ale zase se můžeme podívat, kam chceme (když na to budeme mít).
Hrstka bohatých, urozených a mocných půdu dědičně vlastnila, ostatní populace na ní “dědičně” pracovala. Semtam se někdo vzepřel pravidlům, podle kterých se “odjakživa” žilo, ale pohyb mezi různými vrstvami společnosti nebyl příliš častý.
Proč to tak bylo? Má to spoustu důvodů. Feudalismus, například. Tyto drobné životy žili lidé v rámci obřích říší, kterým vládli panovníci, kteří vládli dalším panovníkům a tak dále – a úplně nejníž byli skoro všichni ostatní. Bylo jich nejvíc, ale měli nejmenší moc.
Nebo taky náboženství a myšlenkové prostředí – ať už za tím byl Bůh či tradice komunity, vesměs se mělo za to, že život je tak nějak daný, cyklicky se opakující proces a v něm má každý svůj daný osud.
Pak přišel velký zlom. Dokonce několik zlomů zároveň. Vynálezy, které umožnily lidem líp komunikovat i cestovat, společenské změny a revoluce, které dávaly obyčejným lidem větší moc a vlastní hlas. A spolu s tím vyrostl i průmysl. Tisíce let tradic, zemědělství a náboženství – pojmů, které definovaly většinu lidstva po většinu času – se začalo hroutit.
To bylo zhruba před 250 lety. A o těch 250 letech se budeme bavit především.
Mluvíme o době, kdy lidé vypadali nějak takhle.
1.1Good Ol' Times aneb Jak se pracovalo ve starých dobách
1.2Bring the Noise aneb Průmyslová revoluce a počátky kapitalismu
Přelom 18. a 19.století. Ledy po staletí daného řádu pukají.
Co jim zasazuje poslední ránu? Pára.
Na konci 18. století bylo v Anglii patentováno několik textilních strojů poháněných párou, které již nemuseli obsluhovat vyučení řemeslníci. Takové stroje dokázaly obsluhovat i malé děti, což se také ve velkém dělo.
Dalším krokem bylo logicky postavení velkých hal, kde mohlo souběžně pracovat více takových strojů. Z malých dílen se postupně ve všech oborech stávaly továrny, které využívaly levnou práci, na kterou už nebyl potřeba řemeslný skill.
Se zlepšením zemědělské techniky a dopravy – hurá, vlak! – už nemuselo tolik lidí žít na venkově a pracovat v zemědělství. Stále více se jich přesouvalo do měst a pracovalo v průmyslu. Bez vrchnosti a cechů začali lidé pracovat v novém modelu – prodávat svou práci na trhu za mzdu.
Na scéně se objevil kapitalismus.
Všechny tyto změny daly vzniknout světu, jak ho (víceméně) dnes známe. Od té doby řešíme v jádru stále tytéž otázky nebo dilemata – svoboda vs. bezpečí, změna vs. stálost, pokrok vs. udržitelnost – a taky bohatství a rovnost.
Jednou z nejzásadnějších změn byla vyšší prostupnost sociálních skupin. Doteď bylo všechno dané – člověk většinou zemřel na stejném místě i ve stejném postavení, kde se narodil. Náhle se ale otvírala cesta vzhůru (k bohatství a lepšímu postavení), ale taky prudce dolů.
1.3Práce v průmyslové společnosti aneb Fight for Your Right
Během 19. století už jsou změny společnosti v plném proudu – a průmysl už je hlavním sektorem zaměstnanosti. Odteď až do 70.let 20 století jsou nejtypičtějšími zástupci pracujících a největší částí populace dělníci, dělnice a jejich děti v továrnách, na železnici, nebo třeba v dolech. Města, předměstí i okolní krajina jsou plné kouřících komínů a továrních budov.
Obzvláště zpočátku to pro většinu lidí nebyla změna k lepšímu. Nevolníci 18.století sice neměli moc možností, jak ovlivnit svůj život, tvrdá práce je však čekala hlavně na jaře a v létě – na podzim a v zimě byl čas odpočívat. A většina z nich měla zajištěný přístup k potravě, čisté vodě i čerstvému vzduchu. Zato městský dělník okolo roku 1850 mohl žít, kde chtěl, s kým chtěl a pracovat, pro koho chtěl, jeho život byl ale k nevydržení. Od šesti ráno do osmi večer stál u strojů. V továrně i v místě, kde přespával (těžko tomu říkat domov) dýchal špatný vzduch a pokud chvíli nepracoval, jen těžko přežil. Žádná nemocenská nebo podpůrný systém, který by ho udržel nad vodou. Čas na odpočinek nebyl žádný, jelikož rytmus práce neudávalo počasí, ale klapání parního stroje a nic jako dovolená neexistovalo.
Narozdíl od nevolníků ale pracující v 19. století odmítali pokorně snášet svůj osud dalších několik století. Požadovali – a to hodně nahlas – zlepšení své situace a pomalu se stávali opravdu velkou politickou silou.
Pod politickou silou taky můžeme rozumět “sakra velkou hrozbu”. Díky francouzské revoluci bylo zřejmé, že vztek velkého množství lidí se může stát reálnou zbraní. Ale nejenom to – francouzská revoluce především přinesla všudypřítomný pocit, že člověk má právo na ovlivnění svého života – že nejen “musí”, ale i “může”. Do té doby tato myšlenka nebyla vůbec normální.
Od konce 19. století tak evropské státy začaly řešit problémy vzniklé rychlou společenskou změnou, aby předešly další radikalizaci dělnictva. Nikdo nechtěl další revoluci. Dělníkům začaly státy garantovat například pojištění v nemoci, ve stáří nebo při úrazu a stanovovaly maximální pracovní dobu nebo minimální mzdu. K tomu napomohlo i zakládání odborových organizací.
O odborech se budeme bavit ještě hodně; pro začátek stačí říct, že jde o formu sdružení, které kolektivně hájí pracovní i jiné zájmy zaměstnanců (a v dnešním světě i freelancerů). Znáte to – jeden za všechny, všichni za jednoho!
Rozšiřovala se také občanská práva. Během 19. století sice padla dřívější představa, že politiku může dělat pouze šlechta, ale v parlamentech dlouho seděli i tak pouze muži, a to z lepších vrstev.
Okolo roku 1900 (na našem území konkrétně 1907) bylo v Evropě zaváděno volební právo pro všechny muže, včetně dělníků či rolníků nevlastnících půdu. Po první světové válce se volebního práva ve více státech dočkaly rovněž ženy. Nutno dodat – bylo za tím hodně boje, včetně fyzického, a taky hladovek, věznění a protestů.
Jaktože tady naše historie nekončí? Dělníci a dělnice si vybojovali práva a jistoty, následovala občanská práva a...?
A pohádky byl konec. Přišla krize. Po krizi válka. A po válce rozdělěný svět.
V tržním hospodářství (a.k.a. kapitalismu) je krize periodicky se opakujícím jevem, stejně jako růst. Jako taková nemusí být nutně katastrofická – byť zrovna krize ve dvacátých letech 20. století patřila k těm nejhorším. Důležitější však je, že stejně jako má každá krize politické příčiny (u téhle krize to byla například celá první světová válka, v USA pak protekcionistická politika, ale i chybějící regule na burze...), má i politické důsledky. Z hlediska práce nás zajímá hlavně to, že se každé krize někdo pokusí využít k tomu, aby omezil míru “benefitů” pracujících – stojí to přece příliš moc a my jsme zrovna v krizi!
Druhá světová válka rozdělila svět skutečně na pomyslné dvě půlky. Na východě se ustanovil blok komunistických autoritativních států podřízených Sovětskému svazu.
Šéfovali tomu tihle dva strejdové a stálo to životy pár desítek milionů lidí...
Tyto státy tvrdily, že stvoří pro dělnictvo ráj na zemi, zatím ale své obyvatele připravili o mnoho občanských práv jako například právo svobodně si zvolit politickou stranu nebo právo cestovat. Skoro by se dalo říct, že zaváděly novodobé nevolnictví.
V západních zemích se mezitím restauroval kapitalismus. Aby nedošlo k opakování hrůz hospodářské krize nebo války, státy dbaly mnohem více na spokojenost obyvatel. Mimo jiné se tím bránily i tomu, aby se dělnické vrstvy uchýlily ke komunismu. Tlačilo se na zvyšování mezd, stavělo se dostupné veřejné bydlení, začaly se poskytovat příspěvky v nezaměstnanosti, aby rodiny nepadly na dno, vznikla i podpora školství pro děti z nízkopříjmových vrstev. Tomu všemu se ve zkratce říká sociální stát.
Kromě sociálního státu bránil nástupu komunismu na Západě taky například Captain America.
Vůbec poprvé v dějinách dělnické rodiny kupovaly auta, jezdily na dovolenou a dělnické děti poznaly dětství bez práce. V pubertě nechodily do fabriky, ale na střední školy, sportovní a umělecké kroužky, poslouchaly rock’n’roll nebo rovnou zakládaly kapely.
John, Paul, George a Ringo. Dnes legendy dějin hudby, všichni čtyři ale původem chlapci z liverpoolských dělnických rodin. Na konci padesátých let jako teenageři založili skupinu The Beatles a během několika let dobyli celý svět. Jaktože se v šedesátých letech s takovými kapelami roztrhl pytel a okolo roku 1930 žádné neexistovaly?
Protože nebyl rock and roll? Lidé mohli přece zakládat swingové bandy. Ne – odpověď je, že neměli čas na jinou zábavu než občasné pitky a tancovačky, protože chodili do práce, která byla tak náročná, že si to dnes neumíme představit. Není to žádná nadsázka, Beatles a vůbec celé “šedesátky” jsou prostě kulturním přínosem sociálního státu.
1.4Práce v post-průmyslové společnosti aneb Here we go again
V dnešní době zažíváme zvláštní paradox – procházíme obdobím gigantických změn a vývoje nových technologií, naše pracovní jistoty se ale v něčem vracejí do minulosti. Jsme snad v období další, tentokrát post-průmyslové revoluce?
Situace, ve které žijeme, se začala formovat od 70. let 20. století. Z Evropy začaly pomalu mizet továrny a další výrobní haly, které tvořily dominanty měst i krajiny po více jak 100 let. Evropské podniky začaly přesouvat své závody do zemí s nevyspělou demokratickou kulturou, ve kterých nebyla výroba tolik regulována zákony nebo odbory. Nebezpečná práce, neomezený počet pracovní hodin a žádná garance minimální mzdy byla a je typická pro tyto podniky podobně jako dříve v Evropě.
Proč? No...
Problémy to nepřineslo jen zemím “třetího světa”, jejichž dělníci si doted odžívají svoje devatenácté století v takzvaných sweatshopech. Následkem zavírání evropských továren a dolů byla i masová nezaměstnanost, která kulminovala v 70. a 80. letech. Sice se rozvíjel sektor služeb a přibývalo úředníků, ze všech dělníků se ale během několika let nemohli stát úředníci, bankéři nebo pilotky letadel.
Podobná situace se dnes opakuje s umělou inteligencí či robotizací – častá odpověď na pochybnosti ohledně jejich zavádění je, že nás zbaví prací, které stejně nikdo nechce dělat. To určitě platilo a platí i pro mnohé profese – málokdo rád pracuje na veřejných záchodcích nebo dře v kamenolomu. Ne vždycky je to ale “nepopulární vs. populární práce”, někdy totiž otázka stojí spíš takhle: “nepopulární – anebo žádná práce!” Oops.
Vznikla další krize. A my už víme, že krize rozdmýchává politiku, která se ji snaží vytěžit. I v 70. a 80.letech se k moci dostávaly politické strany, jejichž recept na vzniklou krizi spočíval v útocích na odborové organizace a sociální stát. Základní argument se totiž tváří jako odvěká moudrost – když není dost peněz, nemůžeme je utrácet.
Sociální výdaje státu navíc nelze udržet bez adekvátní daňové politiky a z toho tyto strany těží nejvíc – podle nich platíme příliš velké daně a silné odbory ještě ke všemu brzdí dynamické změny na pracovním trhu.
I na Východě došlo ke stejné situaci a nástupu stran s podobnou politikou. Po roce 1989 už plně dominovaly politické scéně v postkomunistických zemích.
Klíčovými slovíčky se od 80. let ve světě práce staly termíny jako autonomie, kreativita, dynamičnost, flexibilita, ale také prekarizace a zhoršování poměrů.
Zatímco v “šedesátkách” bujeli hipíci a sladké hity Beatles, “osmdesátky” logicky přinesly něco jiného. Punk. Tento žánr vznikl jako jednoznačná reakce na rozpad sociálních jistot a svůj boom měl právě v 80. a 90. letech 20. století. Energie punku byla mnohdy vzteklá a agresivní – cílem nebylo hladit po srsti, ale využít vztek jako odrazový můstek k formám společenského a kulturního odporu – “Rise above, we're gonna rise above”, jak zpívá Henry Rollins v hitu kapely Black Flag z roku 1981.
Digitální technologie, které včele s internetem od devadesátých let intenzivně mění svět, přinášejí řešení mnohých problémů, jiné však zároveň prohlubují.
Digitální průmysl se stává nejvíce se rozvíjejícím sektorem. Přináší často skutečnou flexibilitu, zároveň přispívá ke zmíněné prekarizaci práce. Ze zaměstnanců se stávají (někdy nedobrovolní) podnikatelé, kteří se pohybují na trzích někdy podobným způsobem nechráněných, jako na počátku průmyslové revoluce.
Typická je taková situace pro řidiče a kurýry digitálních platforem. Globální technologičtí giganti si najímají jejich služby, aniž by jim garantovali práva plynoucí z běžného zaměstnaneckého poměru a na nich zůstává největší riziko.
Nicméně flexibilní typ pracovního poměru už není jen okrajová záležitost práce pro moderní “platformy” – v České republice je zcela běžný třeba v gastronomii a v kreativním sektoru jiný typ práce defakto ani neexistuje. Ne každá flexibilita je špatná, takzvaný švarcsystém ale skutečně žádné benefity nepřináší.
Chodíte do práce každý den? Máte výpovědní lhůtu, pokuty a různé druhy povinností vůči zaměstnavateli? Pak jste nejspíš zaměstnanec. Nemáte dovolenou, placené zdravotní a sociální, ani nemocenskou, když si zlomíte nohu? Pak jste nejspíš brigádník nebo živnostník. Máte oboje – a z obou jen to horší? Pak nejspíš pracujete ve švarcsystému, jak dnes úplně běžně už stovky tisíc dalších.
V jistém smyslu se dá opravdu říct, že jsme v podobné situaci jako společnost během průmyslové revoluce v 18. a 19. století. Procházíme obdobím neuvěřitelně rychlých změn, které mají a dále budou mít velký vliv na podobu naší práce a našich životů. Budoucnost je ale stále otevřená.