2. Pracovat a nebát se

Na začátku byla bída. Tedy, ne všech. Bohatství společnosti v devatenáctém století raketově rostlo, jenže stálo na levné, nekvalifikované a nebezpečné práci.

Pracovní doba dosahovala běžně i 15 hodin denně, dělnické rodiny obývaly jednu místnost bez pitné vody a čerstvého vzduchu a děti místo učení a hraní trávily své dětství jako pomocníci u strojů, protože bez jejich příjmů by rodina nepřežila.

Tento systém neregulované námezdní práce vytvářel logicky mnoho sociálních problémů a nebyl jakkoliv zákonně regulován. Státy nechtěly vstupovat do vztahů zaměstnavatelů a zaměstnanců, jelikož továrny byly vnímány jako soukromý prostor majitele.

Takové přemýšlení vychází z liberalismu – což je ale široký pojem, který dnes v běžné mluvě znamená trochu něco jiného než dříve – liberál je ten, kdo není konzervativní. (A obvykle žije v Praze a má hodně času na kavárny.)

Přesnější je tudíž pojem “laissez faire” – doslova “nechat být”, který se vztahuje přímo k ekonomickému pojetí státu, který nezasahuje do byznysu svých obyvatel. Pokud mají všichni “hráči” podobnou moc, kupní sílu, výkon a podobně, může to fungovat skvěle. V praxi se ale nezasahování často mění v ochranu obrů před trpaslíky – a to není zrovna moc fér.

Pro ty, co z různých důvodů nemohli pracovat, navíc neexistoval žádný systém veřejné sociální podpory. Není tak náhodou, že se průměrný věk dožití v dělnickém prostředí 19. století pohyboval mezi 40 až 50 lety.

Dovedete si představit, že ve dvaceti byste za sebou měli půlku života?

Lidé si však tyto podmínky nechtěli nechat líbit. Dělníci a dělnice nacházeli kolektivní strategie a nástroje na zmírnění bezvýchodnosti svých životů. Ty nazýváme souhrnným názvem dělnické hnutí.

Dělnickému hnutí se během 19. a 20. století podařilo dosáhnout zásadního zlepšení pracovních podmínek, kvality i důstojnosti života. Dělníci dosáhli zvýšení mezd a zavedení minimální mzdy, zkrácení pracovních hodin a garance maximální pracovní doby, nároku na dovolenou, příspěvků při nemoci, úrazu či nezaměstnanosti a v neposlední řadě také práva chodit k volbám.

Takže ještě jednou: bez aktivity dělnického hnutí bychom pracovali za minumum, navíc bez záruky, že peníze opravdu dostaneme, a klidně i dvacet hodin denně – nebo kolik by šéf chtěl, pokud by se nám něco stalo, nedostali bychom nikdy nic, a to i kdyby se nám to stalo v práci. A navíc bychom nemohli k volbám, abychom náhodou nezatoužili “vyměnit” toho našeho šéfa tak nějak shora. To zní docela jako... Peklo.

Jak se jim to podařilo? Hnutí mělo v jádru tři pilíře.

Veřejnost se ale snažili dělníci ovlivnit i prostřednictvím svých novin a časopisů. V každém větším městě vycházelo před sto a více lety několik listů určených speciálně dělnictvu.

Trochu jako youtube channel 19. století.

Podnikatelé nejdřív odmítali existenci odborových organizací a státy, jak jsme si říkali, se do toho moc nechtěli míchat. Naopak – existovaly i zákony proti odborům a jakékoliv kolektivní akci dělnictva. Pokud chtěli dělníci proti své bezvýchodné situaci jakkoliv protestovat, riskovali vězení, nebo ztrátu zaměstnání – nikdo nechtěl zaměstnávat dělníky co své kolegy verbují k odborům.

To první, za co museli dělníci bojovat, bylo tudíž vůbec právo na existenci odborů. Dnes už je jejich existence chráněná zákonem – nikdo vám to nemůže zakazovat.

Alespoň teoreticky. V praxi se o to mnoho firem snaží, kupříkladu Amazon, který nám domů vozí všechny ty krásné knížky, je tím proslulý.

Firmy ale bojují proti odborům a kolektivní síle pracujících i pomocí prekarizace práce, kterou jsme zmiňovali v minulé kapitole. Pokud všichni v daném podniku pracují na živnostenský list a nikdy se nepotkají – a navíc podepíší takzvané NDAčko (mlčenlivost) o výši svého platu, což mimochodem není legální – pak je šance, že se zaměstnanci spojí, aby bojovali společně, a ne proti sobě, celkem minimální.

Nízký plat a vysoký nájem je strategie, která fungovala v Americe 19.století a funguje i teď – hlavně držet pracující ve stresu!

Odkdy jsou vlastně odbory legální?

1824

Anglie

1866

Belgie

1868

Francie

1869

Německo

1870

Rakousko

(včetně území dnešní ČR)

1905

Rusko

1908

Nový Zéland

1917

Mexiko

1926

Indie

1935

USA

(na federální úrovni)

1947

Japonsko

Můžeme být na sebe pyšní – třeba takovou Ameriku jsme předběhli o dobrých pětašedesát let.

Jaká by dnes podle Vás měla být hlavní funkce odborových organizací?

pořádání podnikových výjezdů na hory a lekcí golfu pro děti členů organizací

výroční bály při příležitosti Svátku práce s tombolou a dechovkou

vyjednávání o výši mezd či pracovních benefitech, obrana sociálního státu a liberální a demokratické společnosti, obhajoba práv pracujících, žen, menšin a řešení otázek ohledně budoucnosti práce v éře digitalizace a AI

holubí závody

Po legalizaci postupně odborové organizace vypracovaly a systematizovaly různé nástroje na zlepšení podmínek práce: na jedné straně se stále více prosazovalo kolektivní vyjednávání o podobě kolektivní smlouvy, kdy zástupci dělníků jednají s vedením podniku o svých pracovních poměrech.

Takové smírné jednání je v zájmu obou stran: zaměstnavatel se sice vzdá části svých zisků a například zvýší mzdy, výměnou za to ale získává spokojenost a loajalitu zaměstnanců, kteří budou pracovat líp a zůstanou u něj delší dobu, takže v součtu zvýší i on svůj zisk. Dnešní řečí by se tomu dalo říct “win-win situation”.

V případě, kdy nebylo dosaženo dohody, odbory rozvíjely protestní činnost, která mohla vyústit i do stávky. Legalizace stávky se také běžně stávala součástí zákonů legalizující odborovou činnost.

Stávka, tedy situace, kdy zaměstnanci prostě “nejdou do práce”, je u nás ještě stále vnímána často negativně. Její účastníci jsou “nemakačenka”, kteří jen chamtivě chtějí víc. Ve skutečnosti jde o geniální strategii, jak bez násilí bojovat s někým mnohem silnějším.

Stávkovat není žádná ostuda – dělají to i milionáři.

V prvních dekádách dvacátého století dosáhly odbory mnoha dříve nepředstavitelných vymožeností. Dětství bez práce, starobní důchody, bezpečnost a důstojnost práce, nárok na dovolenou či zákonnou garanci minimální mzdy a maximální pracovní doby se pomalu stávaly realitou. Ty nejhorší nešvary z doby formování kapitalismu se podařilo se zlepšením podmínek práce a životů pracujících výrazně zkrotit.

Původně vykořenění a strádající dělníci a dělnice na přelomu 19. a 20. století vstupovali do spolků, sportovních klubů, v tisku se vyjadřovali k veřejným záležitostem nebo mohli volit své zástupce do parlamentu.

První světová válka otřásla základy společnosti, jejího přemýšlení i fungování. Kromě všeho strašného ale přinesla i vlnu optimismu a naladění ke změnám.

Konec první světové války přinesl taky surrealismus, dadaismus, průmyslově vyráběné vložky nebo rozšíření jazzu.

S pádem stoletých impérií přišel i nový demokratický optimismus. Svět po roce 1918 měl být zcela jiný než svět před rokem 1914. Důležitým tématem se staly potřeby obyčejných lidí, což s sebou přineslo i změnu přístupu k odborovým organizacím.

Stále více států uznávalo, že sociální rovnost a spravedlnost na pracovišti jsou důležitými součástmi fungující demokratické společnosti. Možná, že spokojenost dělníků a obyčejných lidí zabrání další podobné katastrofě! A tak zatímco dříve byly odbory brány jako nátlakový nástroj a zdroj konfliktů, teď se věřilo, že můžou sloužit míru.

Meziválečné období je tak možno označit jako počátek moderního sociálního dialogu.

Všechno ale nebylo růžové.

Míra pracovních práv se stala jedním z důležitých ukazatelů vyspělosti politické kultury. Ta ale ne všude směřovala k demokracii.

Není náhodou, že jeden z prvních kroků fašistické Itálie, nacistického Německa, frankistického Španělska i komunistických režimů v Sovětském svazu a později ve východní Evropě byl zákaz svobodné odborové činnosti. Podle nacistů a fašistů neexistovalo nic jako specifické zájmy dělnictva, ale pouze zájmy národa. Komunistické režimy pak o sobě tvrdily, že jejich nejvyšší zájem je zlepšení situace pracujících a existence svobodných odborů prý už neměla smysl. Ve skutečnosti ale všechny tyto režimy chtěly vše podřídit státní kontrole.

Totalitaristické ideologie se nestavěly do opozice k zájmu pracujících v tom smyslu, že by se chtěly vrátit o sto let nazpět. Naopak, určité jistoty, bezpečí nebo pohodlí svým stoupencům nabízely, ale rozhodně s nimi nevedly dialog – spíše monolog. Navíc šlo vždy o zajištění bezpečí “jen pro ty naše”. Žádná univerzální práva a spojenectví. Naopak, totalitaristické ideologie dojily chaos poválečné doby budováním imaginárních nepřátel, kteří mohou za všechno. Až po jejich poražení bude možné dosáhnout spravedlivé a spokojené společnosti.

I proto byla mírová a spojující role odborových organizací stále více rozeznávána. Není náhodou, že první Mezinárodní organizace práce (MOP), jež byla založená roku 1919, vznikla pod záštitou Společnosti národů.

Společnost národů (SN), předchůdce dnešní OSN, vznikla jako přímá reakce na hrůzy první světové války s cílem udržet celosvětový mír. Kromě úkolů jako řešit mezinárodní konflikty nebo omezit zbrojení měla na starost i lidskoprávní a sociální otázky. Se svým mírovým cílem SN selhala – jak víme, došlo i na druhou světovou válku. Agendu lidských a sociálních práv se ale dařilo zapisovat hlouběji a hlouběji do kolektivního vědomí.

MOP v období mezi světovými válkami dosáhla značných úspěchů: prosadila osmihodinovou pracovní dobu do legislativ mnoha evropských států i další sociální zákony. Postupně se stala respektovanou mezinárodní institucí, jež garantuje svobodu odborového sdružování, definuje minimální míru sociální spravedlnosti uvnitř států, které se chtějí nazývat demokratické, nebo pravidelně iniciuje jednání zástupců vlád, zaměstnavatelů a zaměstnanců.

V roce 1969 získala MOP u příležitosti své 50leté činnosti dokonce Nobelovu cenu míru.

Když si to shrneme – jaké byly výsledky sociálního dialogu do konce druhé světové války?

Stejně jako první světová válka, i ta druhá přinesla do té doby nebývalá zvěrstva. Kromě utrpení, mučení a vyvražďování se mimo jiné vrátila nucená práce do velké části Evropy.

Po skončení války v roce 1945 se tak mezinárodní společenství již definitivně shodlo, že sociální práva jsou lidská práva. Tato dvojice k sobě prostě nerozlučně patří.

Minimální míra sociální spravedlnosti a práva pracujících se odteď stala součástí kánonu lidských práv ukotvených v mezinárodních deklaracích.

Pro nás dnes už tak samozřejmá představa, že každý člověk má nějaká práva už jenom proto, že je člověk (a neměl by být vražděn, mučen, nebo obecně by s ním nikdo neměl jednat proti jeho vůli, není-li to ze zákona nutné), sice není úplně novodobým vynálezem, v průběhu historie byla však spíše předmětem učených disputací, než něčím, co lze nárokovat. Dvě různé deklarace či listiny lidských práv vznikly až v osmnáctém století (ve Francii a v USA) a řeba u nás v Evropě se lidská práva stala součástí zákonů (ústavy) právě až po hrůzách druhé světové války a zkušenostech s totalitními režimy.

Ta nejdůležitější je Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 – a sociálním právům věnuje hned pět článků.

Společnost však po druhé světové válce nebyla jednotná. Jak jsme si už řekli, rozdělila se v podstatě na dva světy.

Na Východě to bylo s lidskými právy stejné jako se všemi ostatními právy – garantoval je státní moloch a spousta věcí byla realitou spíše na papíře než ve skutečnosti.

Slavná Charta 77 v Československu naštvala státní režim jen tím, že si mu dovolila připomenout, aby dodržoval lidská a sociální práva, k jejichž dodržování se sám zavázal. Stačilo podobný dokument podepsat a Váš život mohl nabrat zajímavé opbrátky – jako třeba vězení nebo emigraci.

Na Západě nastalo na zhruba 30 let po druhé světové válce zlaté období sociálního dialogu – byla to doba vysoké zaměstnanosti, neustále rostoucích mezd i životní úrovně a vysoké míry sociálního zabezpečení.

I díky tomu se odbory v tu dobu nemusely zabývat pouze “chlebovými” tématy, ale mohly intenzivně podporovat růst lidských práv ve světě.

Ženy ve většině Evropy po druhé světové válce již disponovaly základními občanskými právy: mohly volit, být voleny, ale také třeba disponovat majetkem nebo podepisovat smlouvy i bez souhlasu poručníka (typicky manžela nebo otce), což dříve nebylo samozřejmostí.

Jak je vůbec možné, že někdy jedna polovina lidských bytostí neměla stejná práva jako ta druhá? Inu, říká se tomu patriarchát a je to velice komplexní pletivo psychologických, sociologických, historických, kulturních i politických důvodů, proč mají muži pocit že jejich nadvláda nad ženami je přirozená. V dnešní době je samozřejmě tento názor neuhájitelný – i když přežívá v mnoha podobách – a nejen mladé ženy, ale i všechna sociální a politická hnutí, která usilují o spravedlivé podmínky, si o něm myslí své.

Nyní se začaly snažit zlepšit i svoje postavení na pracovištích. Základním požadavkem pracujících žen se po druhé světové válce stalo rovné odměňování žen a mužů. Stal se také součástí politiky prosazované na půdě OSN. Francie přijala zákon o rovném odměňování žen a mužů roku 1946, Západní Německo 1949, USA 1962 a například Austrálie po dlouholeté kampani roku 1972.

A pak přišly "osmdesátky".

Společnost procházela velkým individualistickým obratem, podporovaným "neoliberálními"politiky a ekonomy. Zrodil se kult silného jedince, odporu ke všemu kolektivnímu a víry v “přirozenost” tržního prostředí, kde se vše vyřeší – právě mezi jedinci, bez dohledu společnosti.

Neoliberalismus je politické přesvědčení, postavené na ekonomické myšlence radikálně volného trhu. Teoreticky zajímavá idea, která však nikdy v historii lidstva nenašla reálné uplatnění (zcela volný trh bez jakéhokoli zásahu svrchu neexistuje) a jež přes antisociální politiku Margaret Thatcherová, Ronalda Reagana či Václava Klause dospěla až v oblíbenou ideologii diktátorů jako byl Augusto Pinochet. V reálném světě se místo skutečně volného trhu, kde vítězí úspěšní a neúspěšní po nich alespoň sklízejí zbytky, setkáváme s nerovným ringem, ve kterém silnější hráči těží z daňových a právních úlev a postupně budují korupční prostředí, které systematicky likviduje sociální stát.

Margaret Thatcher, premiérka Velké Británie 1979–1990

Takové období bylo logicky i velkou zkouškou pro odborové organizace. Přesun továren do zemí třetího světa, zlepšování výrobní techniky a zavírání dolů s sebou přineslo postupné zanikání tradiční evropské dělnické třídy, jejíž příslušníci a příslušnice tvořili základ členstva odborových organizací. V “novém světě” navíc už kolektivní strategie proti postupnému ztrácení sociálních jistot neměly místo. Sociální výdaje státu byly seškrtávány a odbory napadány, že jsou sdružením “nemakačenků”, popřípadě že kvůli nim Západ prohraje svůj boj se Sovětským svazem.

V porevolučním Československu se s kultem silného jedince, který si poradí za každé situace bez pomoci úřadů, začali ztotožňovat i sami pracující. Vedli je k tomu právě i neoliberální politici jako Václav Klaus, kteří odporu k “minulému režimu” využívali i v boji proti sociálnímu státu.

Nejpozději od počátku 21.století ale tato strategie – očerňování odborů odkazy na dobu komunismu – nefunguje a pracující znova oceňují benefity členství v odborových organizací i kolektivní řešení problémů na pracovišti. Což se ještě prohlubuje s krizemi způsobenými proměnami na trhu práce.