7. Vyhlídky demokracie

Takže ještě jednou a naposled. Proč odbory?

Protože na pomyslné houpačce pracovních práv je váha zaměstnavatele, majitele, či zadavatele práce jako váha slona. A jdyž si slon sedne na sedátko, vy už s tou houpačkou nepohnete. Síla odborů (a všech příbuzných demokratických institucí) je ve schopnosti spojovat jinak zdánlivě neslyšitelné hlasy do jedné obří, mocné symfonie.

A ta už je sakra slyšet – i mezi slony.

Tisíc Spartaků je víc než jeden – slavná scéna z filmu Spartakus ukazuje sílu doslovného pojetí motta “všichni za jednoho”!

Právě proto jsou odbory právem považovány za jeden z hlavních pilířů demokratické společnosti. Poskytují platformu, na které zaměstnanci mohou sdružovat své síly a hájit svá práva a zájmy. A tento proces nejen – jak už jsme řekli – zvyšuje vyjednávací sílu jednotlivých pracovníků, ale také přispívá k vytváření spravedlivějšího pracovního prostředí.

Odbory tak napomáhají snižovat sociální nerovnosti a podporují rovnost příležitostí na pracovišti. A navíc přispívají k celkovému demokratickému procesu tím, že zapojují zaměstnavatele a vládu do dialogu o důležitých pracovních otázkách. Tento třístranný dialog...

...Umožňuje harmonizaci ekonomických a sociálních politik (rozuměj = rovnováha peněz a vztahů, čímž se zajišťuje, že zájmy všech stran jsou brány v úvahu. Odbory tak nejsou jen ochránci práv pracovníků – neřeší, jednoduše řečeno, jenom jak vysoká bude výplata prodavaček v Albertu, ale jak bude nastavená celá státní politika ohledně práce a příbuzných témat. Vyjednávají o tom, jak společnost vnímá práci, odpočinek, materiální zabezpečení i hodnotu různých profesí a jak bude přistupovat k rozdílným problémům a krizím. Existuje totiž tisíc způsobů, jak se postavit k nezaměstnanosti nebo například k monopolizaci nějakého odvětví – a ne každý z nich bude mít pro společnost stejný přínos.

“Nejsi přece tak naivní, aby sis myslel, že žijeme v demokracii, kamaráde, no ne? Tohle je volnej trh – a ty seš jeho součástí,” říká Gordon Gekko v ikonickém filmu Wall Street. Bude o podobě demokracie rozhodovat on (a jemu podobní), nebo tisíce zaměstnanců, které chtěl ve filmu připravit svou spekulací o práci?

A v neposlední řadě, tím, že se velká většina potenciálních pracovních, ale tím pádem i společenských konfliktů díky sociálnímu dialogu přesouvá do roviny vyjednávání, přispívají odbory k udržení sociální harmonie a stability. Jejich jednání minimalizuje riziko sociálních nepokojů a stávkových akcí, které by mohly destabilizovat společnost – jak už jsme v historii také mnohokrát viděli.

Slova a ideje mohou skutečně měnit svět

Odbory – a vůbec všichni pracující – čelí v dnešní době řadě výzev. Většina z nich je spojená s globalizací a s ní spojenými technologickými změnami a flexibilizací trhu práce. Spoustu z nich už jsme probrali v kapitole o budoucnosti práce.

Změnily se ale také role všech zúčastněných. V globálním světě globální hráči, jejichž moc je až pohádková – často větší než celých států. Vyjednávání s někým, pro koho není problém vzít celou továrnu – nebo dvě, nebo dvě stě – a přesunout je nejen ze státu do státu, ale z kontinentu do kontinentu, nemá logicky úplně stejnou podobu jako dřív.

K tomu, aby byly odbory takříkajíc “konkurenceschopné” i na globální rovině, zásadně přispívají organizace jako MOP.

Ano, staří známí z MOP!

Pro připomenutí, MOP je jednou z nejvýznamnějších institucí, která podporuje a prosazuje sociální dialog na celosvětové úrovni. Založena byla v roce 1919 jako součást Versailleské mírové smlouvy po první světové válce, čili už je to pěkná babička – ale nepřestává se vyvíjet a adaptovat se na aktuální problémy.

A co teda MOP dělá?

Pomáhá stanovovat mezinárodně platné standardy práce – vypracovává a vydává řadu konvencí a doporučení. Tyto dokumenty jsou základními nástroji pro ochranu práv zaměstnanců a podporu spravedlivých pracovních podmínek na globální úrovni.

Podporuje lokální organizace v rozvoji tripartitního modelu sociálního dialogu v různých zemích a regionech. Poskytuje platformu pro dialog mezi sociálními partnery, usnadňuje výměnu zkušeností a osvědčených postupů a poskytuje technickou a odbornou pomoc při implementaci mezinárodních pracovněprávních standardů.

Rychle se vyvíjející technologie a společenské změny přinášejí další a další výzvy – a to i v legislativní rovině. Svět stále hledá cestu, jak se vyrovnávat s globálními problémy globální cestou – jelikož na celoplanetární hráče jsou mnohdy státní či řekněme celoevropské regule málo. To se jasně projevuje kupříkladu v boji s klimatickou krizí a jejími následky, ale také ve fenoménu daňových rájů, outsourcingu a podobně.

Ne vždy je pak jediným modelem pomyslný “boj” – tripartitní model nejenže zajišťuje participaci všech klíčových aktérů v rozhodovacích procesech, ale také přispívá k vyváženému a inkluzivnímu rozvoji pracovního trhu. V tomto smyslu je výhodný pro všechny zúčastněné – umožňuje vytváření pracovních podmínek, které jsou spravedlivé a přizpůsobené potřebám všech stran, což vede k vyšší produktivitě, nižší fluktuaci zaměstnanců a lepšímu pracovním klimatu.

Je to opravdu tak složité, jak se někdy zdá?

Naše webová stránka vám představila historii lidské práce – a ať už byl náhled na ni zběžný (ty první tisíce let), nebo podrobný (nedávné stovky a desítky let), vždy ukazoval jednu a tutéž věc.

Historie (nejen) práce není ani černá, ani bílá. Není pravda, že by se vše jen zhoršovalo a konstantně směřovalo od desíti k pěti. Stejně tak však neplatí, že si stačí počkat a “bude líp”.

Tím, co rozhoduje, je aktivita nás všech. Jako jedinců, ale především jako kolektivu. Ať už odborů, nebo třeba školní třídy. Ve dvou se to lépe táhne, jeden za všechny, všichni za jednoho, víc hlav víc ví – a tak dále.

Naše doba je nejspíše ta nejvíce individualistická v celé historii lidstva. Čelíme osamění, roztříštění společnosti, rozpadu společných zájmů, ztrátě sdíleného fyzického prostoru, kulturním válkám ve virtuálním prostoru, ale také duševnímu strádání, i reálným fyzickým tlakům, a taky nedostatku času a někdy i nudě.

Nenechte nikoho, aby vám říkal, co přesně máte dělat – ani nás! :)

Ale přiznejme si, že mnohdy se nám nechce přiložit ruku ke kolektivnímu dílu i z mnohem přízemnějšího a prozaičtějšího důvodu – stydíme se. Nánosy minulosti, ať už děsivé přízemnosti normalizačního komunismu, nebo liberální výchovy k čistě osobní svobodě a boji jen sám za sebe (vzpomeňmě na paní Thatcherovou a její tvrzení, že společnost neexistuje), způsobily, že angažovat se nám mnohdy přijde trapné. Nechceme být “svazáci” nebo odboroví “nemakačenkové”, nechceme být “šílenci, co se lepí k silnicím” nebo vyřvávají bláznivá hesla.

Politika skutečně není dvakrát zábavná...

Jenže demokracie není otázkou vkusu, nebo názoru. Vypadat dobře, tvářit se cool a na vše mít nekonformní názor, který “nejde s většinou” nám nepomůže zařídit si důstojnou mzdu, dostupné bydlení, nezdemolovanou planetu, nebo životní jistoty, když nám zrovna nebude hej.

Není třeba zbytečně strašit, že “teď nebo nikdy” – lidstvo svou existenci obhrožuje permanentně a příroda také uměla vytáhnout růžky i dříve než v jednadvacátém století (než tu byl covid, už jsme znali lahůdky jako španělská chřipka, lepra, mor, pravé neštovice nebo cholera). Jako byly vždy hrozby, byly – a jsou – také vždy příležitosti. Před jednou z nich stojíme právě teď. Jsme jednou z nejvzdělanějších generací v historii lidstva – je pro nás relativně snadné vypracovat webovku jako je tato a shrnout pár století do vtipného příběhu. Nechybí nám informace a data – a nechybí nám ani možnosti. Máme technologie, které ještě nedávno nebyly ani představitelné. Zároveň tyto technologie nejsou plně v našich rukou a naše nerovná společnost, ovládaná zájmy nejbohatších – a prokazatelně nejchamtivějších – nemá vždy zájem na tom, aby nám, nám všem, bylo v našich každodenních životech opravdu dobře a svobodně.

Nakonec je už pár tisíc let v pozadí spousty komplikovaných problémů to samé…

A co jiného je demokracie, než boj za právo, aby každý přinejmenším dostal šanci mít se dobře a svobodně?

Máme úžasnou šanci vybudovat možná nejsvobodnější společnost, jaká tu kdy byla, s nepodmíněným příjmem, či zkráceným pracovním týdnem a spoustou volného času věnovat se tomu, k čemu nás srdce volá.

Nejslavnější “pep talk” všech dob v podání zestárlého boxera Rockyho Balboy nám připomíná, že nestačí rozdávat tvrdé rány, ale taky něco vydržet… Třeba tu trochu diskomfortu při společném organizování se.

Chceme ji propásnout? Nebo ji uchopit “pevně za pačesy”? To je jen na nás.

A k tomu nám dopomáhej…………… Naše vlastní, společná PRÁCE!