Svět práce a odborů

Možná nejširší definice by byla, že je to činnost, která nepodléhá naší úplné libovůli. Aspoň něco si na ní nemůžeme vybrat.

Proto si můžeme stěžovat „sakra, to je zas práce,“ když jdeme vynést přetékající koš, i když za to nedostáváme plat a neexistuje šéf, co nám to nařídil.

Práce může mít milion podob. Může být dobrovolná, nedobrovolná, dobře i špatně placená nebo neplacená. Může to být péče. Může to být tvorba. A může to být příšerná dřina nebo třeba bullshit.

Přináší nám obživu, bohatství, sebevědomí, hrdost – anebo taky nic z toho.

Potíž s prací je, že každý pod tím slovem rozumí něco jiného.

Když vstane rapová superstar po noci plné šampaňského seběhne šest pater dolů ve svém sídle v Beverly Hills, aby natočila nejnovější banger, je to něco jiného, než když se v pět ráno chystá dvanáctiletý bangladéšský chlapec na celodenní šichtu v továrně na cool tenisky. Ale oba můžou tvrdit, že jdou „do práce“.

Proto je zásadní, abychom spolu o práci mluvili. Abychom věděli, co znamenala práce tři tisíce let nazpět a co bude znamenat – no, minimálně za tři roky.

Naše ulice plné elektrických koloběžek a 5G sítí asi nepřipomínají města z osmáctého století. A stejně čelíme podobným výzvám jako společnost na počátku průmyslové revoluce. Digitální nástroje nebo automatizace nám můžou práci zásadně zjednodušit, stejně jako nás o ni připravit.

Protilék? Sociální dialog. A ten tady taky budeme objevovat.

Zjednodušeně řečeno je to forma vyjednávání mezi těmi, co říkají „vynes koš“ a mezi těmi, co ho nakonec vynáší.

Více sofistikovaně je to proces, ve kterém kterém spolu zaměstnavatelé a zaměstnanci vyjednávají, často ve spolupráci s vládou, s cílem ovlivnit uspořádání a vývoj pracovních záležitostí, trhu práce, sociální ochrany, daní nebo jiných záležitostí hospodářské politiky.