6. Spravedlivá transformace
Zachránit planetu i lidi na ní
Zachrání planetu superhrdina z Kryptonu, nebo miliardář ze Sillicon Valley? Nebo se ji pokusíme zachránit radši všichni dohromady?
Člověk by doufal, že si po všem tom shonu devatenáctého i dvacátého století konečně oddechne. Práva jsou vybojována, velké dikatury padly, technologie by nám snad mohly umožnit méně pracovat a více odpočívat, jenže není tomu tak.
Tak co je to tentokrát?
Filmům jako jsou ty o Jamesu Bondovi nebo série Mission:Impossible máme tendenci se smát – co si scenáristé vymyslí příště? Jaké další ohrožení lidstva a kterého velkého padoucha budou muset hrdinové porazit? Bohužel, realita není filmům vzdálená tak, jak bychom si přáli. Obzvláště od té doby, co žijeme v globální společnosti, máme i globální problémy – a globální hrozby. Od nukleaární apokalypsy, přes pandemie , po klimatickou krizi a války, zdá se, že je trochu v povaze velké společnosti přinášet s sebou velké problémy. Naštěstí – podobně jako ve filmech – kde jsou pomyslní padouši a katastrofy, tam jsou i hrdinové a hrdinky.
Bohužel, výzvy jednadvacátého století nabraly doslova planetární rozměr. Možná si říkáte, jak to ale souvisí se světem práce?
Lidská činnost (a tudíž i práce) je primárním zdrojem samotné klimatické změny, která planetu a lidi na ní ohrožuje. To za prvé.
A za druhé? Změny, které budeme muset nejspíše udělat, abychom se vyhnuli poněkud “nepříjemným” problémům, jako je potenciální zánik veškerého života, s prací souvisí taky. A s bojem za její spravedlivou podobu, který tady společně studujeme, úplně nejvíc.
6.1Calling Planet Earth aneb Čtvrtá průmyslová revoluce
Proměny jihomoravské vesnice – extrémní meteorologické jevy jako tornádo si s malebností domů starosti moc nedělají
Lidé svou prací vždy utvářeli podobu krajiny a měnili přírodu. To, že se naše planeta mění, není opravdu žádná novinka.
Během několika posledních generací se ale využívání přírody člověkem zintenzivnilo až do té míry, že znamená nebezpečí pro život. A to už novinka je.
Od dob průmyslové revoluce se průměrná teplota planety zvýšila o cca 1,2 °C. Zní to jako nic, že? A přesto už i tady u nás, v mírném pásu střední Evropy, kvůli tomu pozorujeme každoroční teplotní rekordy, neúrodu, extrémní výkyvy počasí, záplavy, bouře, tornáda nebo požáry.
Kdybyste třeba nevěřili nám, možná vás přesvědčí NASA – to jsou ti lidi, co dostali pár Američanů na Měsíc – a ti to říkají jasně. Klimatická změna je dnes už holt prokázaná věc a kdo o ní pochybuje, pochybuje o milionech popsaných stránek vědeckých textů.
Hlavní příčinou celého procesu je skutečnost, že lidé spalováním uhlí, ropy a plynu do ovzduší přidávají uhlík, který byl po miliony let uložen pod zemí. A víte jak to je, když se vytáhne něco, co mělo zůstat schované…
Oteplování vědci poprvé pozorovali v roce 1938 a od poloviny století přibývá varování, že spalování fosilních paliv ho dále urychluje. Začalo se mluvit o globálním oteplování.
Je ale pravda, že změna teploty není tím jediným, co se na planetě děje. Právě proto se teď už tolik nepoužívá pojem “globální oteplování” a sérii složitých a vnitřně provázaných změn planetárního rozsahu se říká spíš “klimatická změna”.
Změny klimatu s sebou kromě extrémních výkyvů počasí a sucha nesou třeba i šíření tropických chorob, tání ledovců a stoupání hladiny moří, vymírání živočišných a rostlinných druhů následované rozpadem celých ekosystémů, a zvýšenou hrozbu konfliktů, způsobených bojem o zdroje pitné vody a půdu.
Pokud by se vám to zdálo přehnané, pak vězte, že i za slavnou vlnu revolucí v arabských zemích v letech 2010 až 2012, která dala světu krátkodobou naději na demokratický obrat v jinak autoritářském regionu, stála z velké části… klimatická změna. Ta totiž přinesla neobvyklé sucho a velkou neúrodu, ta zase nezaměstnanost a bídu a od té byl jen krůček k tomu, aby pomyslný sud s dynamitem vybuchl. Klimatická změna může dokonce i za vzestup několika teroristických organizací – a pak že “počasí” je to nejméně důležité téma…
A co české luhy a háje? Že by se naší přívětivé a mírně zvlněné krajině podařilo držet stranou světových problémů?
Bohužel, právě naopak. Oteplení na našem území probíhá skoro dvakrát rychleji než ve světovém měřítku. Za posledních šedesát let zhruba o 2 °C. Mezi důsledky, které už teď (za uplynulé desetiletí) můžeme pozorovat patří extrémní sucho pustošící krajinu i zemědělství a s ním spojené odumírání smrkových lesů, záplavy (u nás i v přilehlých zemích), bouře o neobvyklé síle, popřípadě doprovázené extrémními jevy jako bylo tornádo na Jižní Moravě.
Následky tornáda v Moravské Nové Vsi
A takových jevů bude s dalším oteplováním ještě přibývat.
A co to udělá s námi, lidmi? Dalo by se na to přece (sobecky, ale přirozeně) nahlížet tak, že se to většiny z nás netýká – ti, který mají na zahrádce moc sucho, nebo naopak za domem věčné povodně, ať se odstěhují jinam. Ve městech si pořídíme klimatizace, začnem se trochu jinak oblékat a prostě budeme žít a pracovat jako předtím.
Jenže tak to nepůjde.
Citace: Mezinárodní organizace práce (2018)
Jde o to, že moderní společnost je neuvěřitelně logisticky složitá a provázaná. Problémy “jednoho zemědělce”, “jednoho lesa” nebo “jedné země” se chtě nechtě dotknou všech. Ale nejspíš ne všech stejně…
Zatím se zdá, že nejužší vrstva bohatých a mocných spíše, než aby vymýšlela pro nás všechny geniální technologická řešení možné krize, staví si v pouštích a bývalých jaderných silech luxusní bunkry pro sebe,svou rodinu a pár kamarádů, nebo najímá firmy, které mají celou situaci s klimatickou krizí zahladit.
Dobrá zpráva je, že dnes už máme k dispozici technologické nástroje k tomu, abychom klimatickou změnu zastavili. “Skoro” nic nám nebrání, abychom přešli na zelenou ekonomiku a předešli tak černým scénářům, na které veřejnost již několik desetiletí upozorňují vědci i klimatičtí aktivisté.
Skoro nic, kromě nás samotných a naší neochoty uvěřit nepříjemným zprávám.
Na prvních opatřeních ke zmírnění klimatické změny se OSN usnesla již v roce 1992. Aktuálně nejvýraznější opatření proti klimatické změně v našem prostoru je „Zelená dohoda pro Evropu“, známá také pod originálním názvem „Green Deal“, ke které se státy Evropské unie zavázaly roku 2019. Hlavním cílem této iniciativy je dosáhnout toho, aby se emise skleníkových plynů do roku 2030 snížily o 55 % ve srovnání s rokem 1990 a do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality, což jinými slovy znamená úplný konec spalování fosilních paliv včetně ukončení činnosti uhelných elektráren.
„Zelená dohoda pro Evropu obsahuje opatření ke snížení emisí, investice do špičkového výzkumu a inovací a ochranu přírodního prostředí evropského kontinentu. Druhým cílem dohody je transformace evropské ekonomiky na dlouhodobě udržitelnou, tedy aby byl možný její růst bez navyšování využití přírodních zdrojů. Třetím významným principem je, aby během této transformace byl brán ohled na potřeby všech lidí, a mají být podporovány regiony, jichž se změny dotýkají, proto se mluví o spravedlivé transformaci.“
Sondy Revue, č. Zelená ekonomika (2022)
Proti Green Dealu se ale také ozývají různé kritiky:
Na všech těchto obavách něco je.
A obzvláště nás zajímají ty, co se týkají světa práce.
Než se do toho pustíme konkrétně, máme tu ještě podcast pro ty z vás, co by se celým Green Dealem chtěli zabývat hodně do hloubky.
Podcast: Zelená dohoda pro Evropu
6.2All I want for Christmas Is… Spravedlivá transformace!
Zelená ekonomika nejsou jen “soláry”, ale kupříkladu i vegetariánské potraviny...
Když se kácí les, lítají třísky – není ale možné, aby na “obyčejné lidi” lítaly víc, než na ostatní.
Je na místě říct, že by zelená agenda bez kompenzačního aspektu byla nespravedlivá a vedla k prohlubování stávajících rozdílů životní úrovně. A to jak mezi jednotlivými regiony, tak i mezi jednotlivými společenskými skupinami.
Proč? Nejenom z důvodů již uvedených výše, že by případné zavírání fosilního průmyslu, nebo masivní přechod na elektroauta a podobné průmyslové změny připravily nemálo lidí o práci. Obecne se bude muset nejen průmysl, ale i zemědělství, urbanistika, design, cestování, stravování – v podstatě každá sféra lidské činnosti – proměnit a adaptovat. Něco zvládneme jako jedinci, rodiny a komunity sami, ale většinou to budou velké změny – a budou hodně stát.
A to není možné pouze přenést na, jak se dnes říká, koncového uživatele. Ať už v podobě daní, či ořezání sociální sféry, ztráty pracovních míst, či inflace, nárůstu cen energií, či stravování – tyhle věci nemůžeme řešit jen jako jedinci. Bio veganská strava a dálkové cestování vlakem jsou dnes, navzdory tomu, že jsou zdravé a správné pro planetu, spíše pro ty movitější – mají tudíž ostatní trpět hlady a sedět doma? To asi ne.
Do procesu musí vstoupit samosprávy, stát i nadnárodní institutuce a je jen spravedlivé, aby více přispívali ti, kdo doteď z celé situace více profitovali (zkuste se někdy podívat, jaká je finanční situace v oboru fosilního průmyslu).
Foto z pochodu Evropské odborové konfederace za spravedlivou transformaci Citace z brožury Trade Unions Going Green (2021, autorka Salomé Teuteburg)
Zkušenosti a pozitivní vzory posledních dekád naštěstí ukazují, že starost o životní prostředí a sociální spravedlnost nemusí být v rozporu, ale naopak, že se oba principy vzájemně podporují.
Již v 80. letech minulého století nad těmito otázkami začali uvažovat odboráři v USA.
Je zajímavý paradox – anebo je to možná naopak zákonité – že v USA, kolébce globálního kapitalismu, jak ho známe, mají odbory silnou, tradiční a často i respektovnaou pozici. Kupříkladu v Hollywoodu si bez nich moc neškrtnete – musíte přinejmenším odjet natáčet film do Kanady a taky se můžete rozloučit se známými herci, kameramany a podobně, kteří všichni svědomitě s odboráři drží partu!
Jeden z amerických odborových lídrů Tony Mazzocchi (1926–2002) roku 1993 poprvé použil termín spravedlivá transformace („just transition“). V jeho základu stála myšlenka, že přechod na zelenou ekonomiku má proběhnout s přispěním hlasu těch, které tento přechod bezprostředně ohrožuje a za významných veřejných investicí, které budou tlumit dopady změn.
Bez odborů by v USA neměli nejen spravedlivou transformaci, ale ani... pivo?
Spravedlivá transformace byla původně jen odborářským postojem ke klimatické změně, postupně se však stala i součástí státních a mezinárodních politik na cestě k uhlíkové neutralitě.
A nebylo to poprvé, co odbory podnítily pozitivní změnu na širší úrovni, jak už my, čtenáři Světa práce, dobře víme.
Ostatně i jeden z operačních programů Zelené dohody pro Evropu nese název Fond spravedlivé transformace.
6.3We Shall Overcome aneb Nikdo nesmí zůstat opomenut
Boj s klimatickou změnou bude znamenat významnou restrukturalizaci hospodářství a zánik mnoha pracovních míst. A to nikdy není příjemné.
Filmy nám ukazují, že se jako lidstvo dokážeme zotavit i z “událostí” jako je Zombie apokalypsa, tak snad tu zelenou transformaci nějak zvládneme! (Závěrečná scéna z filmu World War Z)
Bude proto nutné, aby veřejné instituce (obce, státy, EU) a také největší znečišťovatelé podporovaly to nejvíce zranitelné obyvatelstvo. Toho je možné docílit například zavedením zvláštní sociální podpory pro ohrožené pracující a jejich rodiny či předčasnými důchody pro vybrané kategorie pracujících, financováním rekvalifikačních kurzů, cíleným vytvářením zelených míst a významnými investicemi do regionů, jejichž ekonomický základ doposud tkvěl ve fosilním průmyslu.
Jako všechny složité procesy – když “to” necháme, aby to proběhlo samo, na ty nejzranitelnější nebude brán ohled. Jako když jdete na výlet do hor v nesourodé partě, pokud ti nejsilnější a nejrychlejší zálesáci nebudou brát ohledy na “městské krysy” a “snowflakes”, dopadne to přinejlepším tak, že do horské chaty přijdou všichni asi s týdenním rozestupem. A přinejhorším? Inu, hororů z hor už vzniklo dost, tak se nechte ve svých představách inspirovat.
Co nám může pomoci, aby celý přechod na zelenou ekonomiku proběhl spravedlivě? Jednoznačně, když půjde o participativní proces – tudíž se na něm budeme podílet (participovat) všichni.
Jednostranné rozhodování není demokratické ani dlouhodobě udržitelné – a taky není zdravé na srdíčko.
Z toho důvodu je důležité, aby se do diskuze o formě zeleného přechodu zapojily všechny zúčastněné strany: zaměstnanci, zaměstnavatelé, obyvatelstvo nejvíce dotčených měst a míst, odborná veřejnost a veřejné instituce. Všichni musí dostat prostor – každý musí hájit své zájmy a zároveň naslouchat těm ostatním. U pomyslného kulatého stolu je třeba diskutovat, navrhovat řešení, vzájemně se konfrontovat, a nakonec dojít ke konsenzu.
Jako rytíři kulatého stolu, srocení kolem Svatého grálu, i my musíme spojit síly pro dobro spravedlivé transformace.
Jelikož jednou ze zásadních sfér potenciálního konfliktu je práce, je logické, že zásadní roli mohou sehrát právě odborové organizace. Díky svým už tradičním nástrojům kolektivního vyjednávání a sociálního dialogu jsou schopné vést tuto složitou debatu se zaměstnavateli a institucemi. Oslabení sociálního dialogu (a nezapojení odborů nebo zaměstnanců do green dealu) by znamenalo hrozbu pro spravedlivou transformaci.
Naopak posilování dialogu sociálních partnerů na všech úrovních (podnikové, regionální, státní, evropské) jsou předpokladem spravedlivé transformace, která zmírní negativní důsledky nadcházejících změn pro zaměstnanost a může zaručit důstojnou práci během zelené transformace hospodářství.
Odbory už teď začleňují ekologická témata do kolektivního vyjednávání. Je ale třeba, aby od počátku figurovaly v zeleném přechodu jako aktivní tvůrci politických strategií, a ne pouze pasivní objekt nástrojů, které vymyslel někdo jiný.
Na národní a mezinárodní úrovni pak už jde o dekarbonizaci celých regionů. Odborový tlak na zelená témata může vést také k aktivnímu utváření zelených míst.
Citace: Montserrat Mir Roca, generální tajemnice EOK/ETUC (2019)
Sečteno podtrženo, přechod na zelenou ekonomiku nesmí znamenat sociální ohrožení, ale příležitost. Každá změna může prohlubovat rouzdíly, ale dopustíme-li to u něčeho tak velkého, jako je potenciální změna celoplanetárního hospodářského systému, koledujeme si o velký problém.
Změna se nestane ze dne na den, jistě ne v rámci jednoho volebního období – i proto má mnoho politiků pocit, že “tohle” není jejich problém. Přechod na novou energetiku a ekonomiku zahrnuje si žádá strategické myšlení a systematickou práci – na plánování nových udržitelných ekonomických aktivit se zaměřením na obnovitelné technologie, výzkumu a inovacích, nebo posunu k ekologické zemědělské produkci.
Ve všech těchto oborech bude možné vytvořit mnoho pracovních míst. Ale nevytvoří se sami od sebe. Je třeba zachovat princip participace všech zúčastněných stran.
Jako inspirace může sloužit ukončený přechod na zelenou ekonomiku z německého Porúří, nebo současná úspěšná vyjednávání o spravedlivé transformaci ve Španělsku a Řecku.
